urad prace
zdroj: moravskehospodarstvi.cz

Veřejnou službu a veřejně prospěšné práce lze vnímat jako příležitosti pro přechod nezaměstnaných do běžného zaměstnání a setrvání v něm. Nabízíme nejen shrnutí problémů, které se v aktuálně příznivé situaci na trhu práce paradoxně vynořují v systému aktivní politiky zaměstnanosti, ale především návrhy na jejich uchopení ze strany obcí a místních aktérů. Prostupné zaměstnávání provozované v lokálních sítích zaměstnanosti je totiž možné, na rozdíl od legislativních změn, začít realizovat hned.

V oblasti zaměstnanosti zaznamenává Česko poměrně vzácný problém. Zaměstnavatelé nemohou najít zaměstnance. Podobně „dobře“ nám tu nebylo od roku 2008, než Českou republiku zasáhla ani ne tak globální hospodářská recese, jako spíš na ni se odkazující restrikce pravicové vlády v oblasti zaměstnanosti a sociální ochrany. Od roku 2010 do roku 2014 byl pak vývoj na trhu práce poměrně fádní: nezaměstnaných bylo pořád hodně, zatímco volných míst naopak pořád málo. Od začátku roku 2015 se vývoj zdynamizoval a zažíváme prudký nárůst zájmu dokonce i o nekvalifikované lidi, které si zaměstnavatelé klidně rádi zaškolí, jen když budou mít o práci zájem.

 

Vývoj nezaměstnanosti v ČR od července 2004 do prosince 2016

portal.mpsv.cz
zdroj: portal.mpsv.cz

Nastalá situace přináší nejen starosti zaměstnavatelům na straně jedné a nové příležitosti uchazečům na straně druhé. Nad ekonomicky jasnými vztahy nabídky a poptávky se totiž jako duch nad vodami zároveň vznáší státní politika zaměstnanosti, kterou doba hojnosti práce a nedostatku pracovníků tvrdě prověřuje.

 

Je stát připraven na situaci, kdy nezaměstnaní jsou převážně lidé v potížích a zaměstnavatelům není koho nabídnout?

Aktivní politika zaměstnanosti (APZ) je od roku 2004 realizována prakticky stejně. Proplácí se část mzdových nákladů pracovníků umístěných na veřejně prospěšné práce nebo společensky účelná pracovní místa. To se však ukazuje jako nedostatečná taktika státu v situaci, kdy problémem není malá poptávka po klientech Úřadu práce, ale nepřipravenost nezaměstnaných nastoupit do zaměstnání.

Nemusí nutně jít o neochotu pracovat, jak často rezonuje ve veřejnosti. Častěji je to objektivní nepřipravenost na svět formálního zaměstnání, přičemž důvody mohou být různé: příliš vysoký věk, nesoulad dovedností s očekáváním zaměstnavatelů, zadlužení a obava z exekuce mzdy, nutnost pečovat o děti a blízké více než jen po večerech, špatný zdravotní stav, problém se závislostí či nelichotivý rejstřík trestů. To jsou jen některé příklady příčin nezaměstnanosti, na něž tradičně plošná APZ nereaguje. Je-li totiž v české sociální politice něco málo adresného, pak to nejsou sociální dávky, ale právě veřejné služby zaměstnanosti. Odstraňování konkrétních překážek pro vstup do zaměstnání, které je bezesporu ve veřejném zájmu, vyžaduje přitom individuální přístup k lidem žijícím ve specifických podmínkách určitého regionu a obce.

 

Co mohou pro rozvoj zaměstnanosti udělat obce?

Takto se evidentně neptali představitelé obcí a zároveň zákonodárci v roce 2013 krátce po zrušení Drábkových nucených prací, když volali po obnovení veřejné služby a navrhli ji tak, že hrozí opakování debaklu z roku 2012. A právě v tom byl a zůstává problém nevyužití potenciálu více než dvou třetin nezaměstnaných, kteří dlouhodobě setrvávají v evidenci Úřadu práce ČR[1] a jejichž počet klesá podstatně nižším tempem než počet nezaměstnaných celkem. Obce si totiž obvykle pokládají jiné otázky: Co (nebo koho) nám může stát nabídnout? Jsou pro nás „obchodní podmínky“ dostatečně výhodné?

Tím se obce pasují do role zákazníka státu namísto jeho plnohodnotného partnera při řešení místních problémů. Co je to ale za zákazníka, když musí o svou objednávku složitě žádat, často i volat po změně legislativy, a pak jen čekat, zda uspěje? Nebylo by lepší, kdyby obce konečně převzaly otěže lokálního trhu práce do vlastních rukou a s promyšleným využíváním služeb a finančních příspěvků místních úřadů práce začaly v oblasti zaměstnanosti skutečně vládnout? Ty dvě třetiny dlouhodobě nezaměstnaných jsou totiž jejich občany, kteří z ulic a domů jen tak nezmizí. Buď na ně začnou myslet při plánování rozvoje svých obcí, nebo budou řešit důsledky toho, že si hýčkají jen osvědčené pracovníky. V obci pak namísto skutečné zaměstnanosti vzniká sekundární trh práce, který zapracované lidi udržuje na minimální mzdě, a ty, kteří šanci ještě ani nedostali, rovnou přehlíží. Namísto rozvoje pak obvykle obecní výdaje směřují jen k oddalování úpadku.

 

Lokální síť zaměstnanosti

Dobré vládnutí na určitém území předpokládá především dobré zasíťování, tj. propojení místně důležitých institucí a nastavení způsobu jejich vzájemné komunikace. Nastupující starostové či starostky by si hned poté, co si prohlédnou novou kancelář a nechají vytisknout vizitky, měli prověřit, jak dobře spolu v obci komunikují představitelé všech tří hlavních složek společnosti: státu, trhu a občanských uskupení (zpravidla neziskovek). Není to žádná věda, ale až překvapivě mnoho nejvyšších představitelů obcí se zdráhá jednat mimo rámec tradiční agendy obecních úředníků.

Následkem toho pak třeba obce úplně přesně neví, jaké malé podniky a živnostníci působí na jejich území a v dosažitelném okolí, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají plány do budoucna.
Rozšířeným omylem je, že pro rozvoj zaměstnanosti jsou podstatné velké podniky (investoři). Ve skutečnosti jsou to právě malé podniky, kdo vytváří drtivou většinu pracovních míst. Místní úřad práce a také živnostenský úřad z pravidelného monitoringu a z registrace strukturu místních podnikatelů znají, ale obce se na ni zpravidla neptají. Údaje zůstávají zapomenuty v excelových tabulkách a databázích namísto toho, aby je obec využila k aktivnímu ovlivňování ekonomického rozvoje svého území.

Ještě menší povědomí bývá mezi starosty a zastupiteli o nestátních neziskových organizacích (NNO), které na území obcí působí. Pro rozvoj zaměstnanosti jsou podstatné především terénní sociální služby. Nikoli např. pouze rozvoz obědů důchodcům, ale především sociální služby prevence zaměřené na pomoc jednotlivcům a rodinám v potížích, které jim brání žít na úrovni běžné populace, totiž té, která chodí do práce, uživí a dobře se stará o své děti, má z čeho zaplatit nájemné atd. Že o těchto službách obce moc neví, ukázal převod kompetencí v oblasti sociálních služeb ze státu na kraje v roce 2015, kdy pro zařazení každé služby do krajské sítě bylo podmínkou vyjádření potřeby ze strany místních samospráv. Ukázalo se, že obce nejenže o místních poskytovatelích sociálních služeb prevence často nic netuší (čest výjimkám), ale ani dost dobře nechápou význam těchto služeb pro své občany.

Jakmile se naši modeloví starostové a starostky zorientují v tom, jak spolu uvedené tři složky významné pro místní trh práce komunikují, budou mít úspěšně za sebou první krok ve vytváření tzv. lokální sítě zaměstnanosti. Ta může změnit jejich pohled na to, jak pozvednout zaměstnanost, a zlepšit tak obraz celé obce. Osobní návštěva u ředitele či ředitelky místně příslušného pracoviště Úřadu práce, u vedoucí/ho sociálního odboru a rovnou i živnostenského úřadu obce s rozšířenou působností a nezbytný výlet na krajský úřad za účelem debaty na téma pokrytí obce terénními sociálními službami jsou součástí tohoto kroku – zasíťování.

Samotná lokální síť zaměstnanosti je pak souborem „uzlů“, mezi nimiž existují vzájemné vazby založené na výhodách pro každý zapojený subjekt. Zaměstnavatelé potřebují spolehlivé pracovníky, Úřad práce potřebuje umístit na trh práce znevýhodněné nezaměstnané, neziskovky mají potenciál pomoci svým klientům v tom, aby se vymanili z potíží, ale potřebují pokrýt náklady na terénní pracovníky, bez nichž to prostě nejde. Samotná obec má své investiční plány, vyhlašuje veřejné zakázky a dopadá na ni povinnost z omezeného rozpočtu udržovat veřejná prostranství a zajistit pořádek. Ačkoli se to nezdá, mají všechny tyto potřeby společný jmenovatel, který je podtrhuje: orientaci na občany (zaměstnance, klienty, obyvatele). Jakmile si představitelé různých segmentů společnosti na jednom území uvědomí, že je výhodné vycházet při svém snažení z dobré znalosti situace místních lidí a začnou o tom spolu pravidelně komunikovat a řešit dosud jen „své“ starosti společně, je šance, že se ze sítě vzájemných institucionálních vztahů stane jakási trampolína i pro ty, kteří by jinak propadli příliš velkými oky. Občané (obyvatelé, zaměstnanci a klienti) totiž budou pro všechny zúčastněné o něco čitelnější, když je úředníci, podnikatelé a sociální pracovníci uvidí i pohledem někoho jiného a o jejich potřebách začnou přemýšlet komplexněji.[2]

Sebevědomým obcím, které to chtějí zkusit nebo dokonce už zkouší, nabízíme přehled obvyklých zájmů hlavních aktérů lokální sítě zaměstnanosti, a také inspiraci pro možné kroky obce ve vztahu ke každému z nich.

 

Model lokální sítě zaměstnanosti

diagram zamestnanost

Zdroj: Institut pro sociální inkluzi

Teprve takto vybaveni by se představitelé obcí měli vydat na své první setkání s tzv. poradním sborem Úřadu práce. Stát už totiž síťovat začal a jak to dopadá, se pokusíme popsat následující kapitole.

 

Poradní sbory Úřadu práce, aneb Budou vépépéčka?

Platformou zřizovanou Úřadem práce ČR (ÚP ČR) pro posilování spolupráce různých institucí s vlivem na trh práce jsou podle zákona o zaměstnanosti tzv. poradní sbory zřizované Úřadem práce „v příslušném správním obvodu“, tedy na území kraje, okresu nebo kontaktních pracovišť ÚP ČR odpovídajících zhruba katastrům obcí s rozšířenou působností.


Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti

  • 7, odst. 2

K zabezpečení spolupráce na trhu práce vytváří Úřad práce podle potřeby poradní sbory složené zejména ze zástupců odborových organizací, organizací zaměstnavatelů, družstevních orgánů, organizací zdravotně postižených a územních samosprávných celků. Účelem poradních sborů je koordinace při realizaci státní politiky zaměstnanosti a rozvoje lidských zdrojů v příslušném správním obvodu. Poradní sbory se vyjadřují zejména k poskytování příspěvků zaměstnavatelům v rámci aktivní politiky zaměstnanosti, programům rekvalifikace, organizaci poradenské činnosti, opatřením na podporu rovného zacházení se všemi fyzickými osobami uplatňujícími právo na zaměstnání a k hromadnému propouštění.


 

Z definice poradních sborů dané zákonem je zřejmé, že jejich záběr je poměrně široký. V praxi jde zpravidla o formální setkávání části členů této platformy zhruba dvakrát ročně, nejčastěji na okresním nebo krajském pracovišti ÚP ČR, za účelem informování o počtu podpořených pracovních míst a rekvalifikačních kurzů a o rozpočtovém výhledu APZ na další období. V lepším případě se Úřad práce od přítomných zaměstnavatelů navíc dozví novinky ohledně chystaných změn na otevřeném trhu práce, většinou však jde o debatu s obcemi ohledně jejich potřeb dotací ze strany ÚP ČR, typicky většího počtu, delších či opakovaných a vyššími příspěvky podporovaných veřejně prospěšných prací (VPP). Magická otázka, zda „budou vépépéčka“ a kolik jich bude, je tak často klíčovou formou ovlivňování trhu práce obcemi.

Co ale veřejně prospěšné práce (a také veřejná služba, která se již v létě 2017 znovu vynoří z dějinných hlubin) pro zaměstnanost v obci vlastně znamenají? S trochou nadsázky lze říci, že více oranžových vest, košťat a lopat v ulicích, nic víc. Osvícenému starostovi či starostce by něco takového nemělo stačit. Koště ani lopata, totiž, jak známo, ještě nikdy nikoho „nezintegrovaly“, natož aby vylepšily místní ekonomiku. Představitelé obcí, kteří se důkladně seznámili s potřebami místního trhu a s potížemi vlastních občanů, které jim brání začlenit se na běžný trh práce, by zkrátka měli chtít po Úřadu práce víc než pofidérní udržování nízkohodnocených pracovních pozic a každoroční přetahovanou o podmínky získání tohoto grálu.

Sebevědomá obec nemá na Úřadě práce jen pasivně očekávat, co státní orgán upustí pod stůl. Taková obec má ostatní členy poradního sboru, shromážděné nad chlebíčky a matonkami, seznámit s aktuální situací místní ekonomiky, identifikovanými potřebami občanů i firem a má nabídnout vlastní obec jako partnera státu při uplatňování znevýhodněných obyvatel na otevřeném trhu práce. Veřejně prospěšné práce v tomto plánu pak sehrají roli tréninkových pracovních míst a vůbec přitom nemusí jít jen o tradiční kombinaci prací v oboru tráva – listí – sníh. Nabídka zapracování v různých pracovních činnostech, venku i uvnitř (v nejrůznějších zařízeních obce – sportoviště, knihovny, kulturní a vzdělávací zařízení), ochota nechat lidi při zaměstnávání se vzdělávat nebo je vysílat na exkurze a stáže v místních firmách a následná pomoc občanům s přechodem na otevřený trh práce s využitím poskytovatelů sociálních služeb, například právě do některé z těchto firem, to by byla nabídka, která by Úřadu práce (a přítomným chlebíčkářům) vzala vítr z plachet! Bonus pro obec? Jistota vyhrazení určitého počtu pracovních míst pro dotace od Úřadu práce, který bude vědět, že daná obec dělá více než ostatní pro to, aby Úřadu práce spolu s ukončením toku jeho dotací obci nepřitekly jím podpořené osoby zase zpátky do evidence.

 

Prostupné zaměstnávání jako udržitelný způsob podpory pracovních míst v obci

To, co má lokální síť zaměstnanosti „umět“, se z pohledu aktivní politiky zaměstnanosti nazývá prostupné zaměstnávání. Jde o pohyb občana ze stavu nezaměstnaného přes aktivizační opatření a postupné navyšování nároků na jeho výkon v tréninkovém (dotovaném) zaměstnání, při současném navyšování jeho příjmu, až k finálnímu nástupu do běžného zaměstnání. Lokální síť zaměstnanosti zahrnující všechny místní aktéry důležité pro zaměstnávání lidí, tj. obec, neziskovky a místní firmy, má potenciál pozitivně zahýbat s místní zaměstnaností i za situace obecného nedostatku lidí, resp. dostatku jen těch, na něž nejsou běžní zaměstnavatelé připraveni. Stane se to tak, že nezaměstnaný nepřijde rovnou na pohovor k nějakému živnostníkovi, kterému hned v úvodu vyjmenuje všechny své problémy, ale v první fázi se jej ujme obec (po stránce zapracování do určité činnosti) a neziskovka (po stránce řešení oněch problémů – zpravidla dluhů). Teprve člověka dostatečně připraveného k nástupu do běžného zaměstnání pak získá nějaká místní firma, čímž se prostupný systém otevře zase někomu jinému.

Pro všechny fáze prostupného zaměstnání je kromě funkční lokální sítě zaměstnanosti nezbytné znát možnosti aktivní politiky zaměstnanosti, které může obec od státu získat. Není jich tolik, aby nešly na tomto místě vyjmenovat. Pro fázi aktivizace jsou aktuálně otevřeny dvě možnosti: veřejná služba nebo veřejně prospěšné práce na poloviční úvazek. K vlastnímu tréninku slouží veřejně prospěšné práce na plný úvazek a pro fázi adaptace v běžném zaměstnání mohou firmy využít dotace na mzdu při vytvoření společensky účelného pracovního místa. Zastavme se ještě na chvíli u první fáze prostupného zaměstnávání, kterou ještě není skutečné zaměstnání, ale aktivizace.

 

Veřejná služba. Využít ji nebo ne?

Obce čeká už v létě tohoto roku opětovné zavedení veřejné služby, která bývá spojována s očekáváním, že dosud neaktivní lidé dostanou příležitost zapojit se do prací pro obec, což zvýší jejich šance na trhu práce. Jak se to vezme. Aktivizovat někoho tím, že mu sebereme třetinu sociální dávky sloužící k přežití, a následně mu ji vrátit po odpracování dvaceti či třiceti hodin měsíčně, může v praxi sice fungovat, ale s přípravou ke skutečnému zaměstnání za mzdu to nemá mnoho společného. Vhodnější je využít nástroje, který vznikl krátce po utlumení veřejné služby v roce 2012, a veřejnou službu nahradit veřejně prospěšnými pracemi na poloviční úvazek, která zaručují nezaměstnanému alespoň mzdu v souladu se zákoníkem práce.[3] V obou případech nezaměstnaný ještě zůstává v evidenci Úřadu práce a pro obec pracuje jen několik hodin denně či týdně. Tak jako tak, aby to byla skutečná aktivizace, je nanejvýš vhodné, pokud obec v rámci své lokální sítě zaměstnanosti zaangažuje do této fáze neziskovku. Úkolem sociálních pracovníků a dalších odborníků je pak při aktivizaci identifikovat bariéry, které dosud dotyčnému klientovi brání nastoupit do normálního zaměstnání, a společně s ním začít tyto potíže řešit.

Veřejná služba může obci kromě dobrého pocitu ze záchrany chudých před nouzí na existenčním minimu přinést možnost úhrady až tisíc korun na vybavení pracovníka pomůckami, pokud se tak obec dohodne s Úřadem práce. Poloviční VPP mají efekt na zachování dávek stejný, na budoucí dráhu klienta však nepochybně vyšší, protože pobírat za práci mzdu je prostě normální. V praxi obce při komunikaci s Úřadem práce nejspíš dospějí k různým kombinacím a variantám, z nichž asi nejhorší pro jejich občany je obec pasivní. Hned druhá špatná varianta pak je obec nahlížející na chudé jako na levnou pracovní sílu bez perspektivy rozvoje. Jak už bylo uvedeno, takový postoj se zpravidla zastupitelům dříve nebo později vrátí ve složení místních obyvatel a atraktivitě dané obce jako místa pro život.

 

Závěr

Ačkoli budování lokálních sítí a udržování celého systému v chodu vypadá na první pohled oproti lobování za lepší, vyšší a delší VPP ze strany obcí jako ústupek a určitý krok do nejistoty, opak je pravdou. V Česku existuje už poměrně hodně obcí,[4] které pochopily, že promyšlenou komunikací ve vztahu ke státním orgánům ohledně místních potřeb dosáhnou více než ad hoc lobováním za co nejlepší podmínky. Přijetím role partnera a trpělivého tréninkového zaměstnavatele obec získá paradoxně jistotu. Jistotu respektování vlastního vládnutí v oblasti zaměstnanosti ze strany státních orgánů, pokud bude založeno na dobré místní znalosti, funkčních vazbách a spolupráci, a podloženo výsledky v podobě relevantního počtu osob, které se Úřadu práce do evidence nevrací, ale získávají zaměstnání.

 

Alena Zieglerová

 


ODKAZY

[1] Měsíční statistika struktury uchazečů a volných pracovních míst uvádí, že v prosinci 2016 bylo déle než pět měsíců nezaměstnaných 71,2 % klientů Úřadu práce ČR, https://portal.mpsv.cz/sz/stat/nz/qrt.

[2] Na této myšlence jsou založeny tzv. teritoriální pakty zaměstnanosti se stejným složením aktérů (stát, trh, občanská společnost), rozšířené za účelem podpory zaměstnanosti koncem 90. let minulého století zejména v Rakousku, v posledních letech zakládané také ve všech krajích ČR. Informace např. zde: http://www.mspakt.cz/co-je-pakt-zamestnanosti/pakty-ve-svete/.

[3] § 20 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti: Pro uchazeče o zaměstnání, který má být umístěn na výkon veřejně prospěšných prací, je vhodným zaměstnáním i takové zaměstnání, jehož délka pracovní doby činí nejvýše polovinu délky stanovené týdenní pracovní doby podle § 79 zákoníku práce a které odpovídá jeho zdravotní způsobilosti.

[4] Za všechny jmenujme několik „hrdinů“: Krupka, Moravský Beroun, Krásná Lípa nebo, při lepším nastavení veřejné služby v letech 2009 – 2011, také Litvínov; všechna ta města se zkušeností s vyhrazením určitého počtu pracovních pozic ve svých zařízeních jako tréninkových, na něž získávají stabilní podporu formou VPP od Úřadu práce, na nichž se střídají znevýhodnění pracovníci na své cestě za normální prací.

Lokální síť zaměstnanosti – inspirace pro sebevědomé obce