zdroj: kpliberec.cz
zdroj: kpliberec.cz

Datum 7. září 2016 by se do dějin české sociální politiky mělo zapsat jako Den nepoučených politiků. Poslanecká sněmovna na své 49. schůzi schválila senátní návrh novely zákona o pomoci v hmotné nouzi, kterým bude, alespoň podle několika prvních vět důvodové zprávy, vyhověno nálezu Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 2012, a do hry se znovu dostane placená veřejná služba.

Navrhovatelé, mezi nimiž figurují senátoři Jaroslav Zeman (se svou asistentkou Ivanou Řápkovou, někdejší primátorkou města Chomutova proslavenou kauzou s exekucemi dávek nebo zákazem pobytu v obci) a Jaroslav Doubrava, známý to šiřitel nenávisti proti Romům, neváhali v důvodové zprávě svého tři roky starého návrhu mlžit, když tvrdili, že se jím vrátí praxe z let 2009 – 2011, kdy veřejná služba přispívala k vylepšení rozpočtů chudých rodin, pokud jejich živitelé odpracovali alespoň 20, resp. 30 hodin měsíčně ve prospěch obce. Není tomu tak, jakkoli tento marketing skvěle funguje, stejně jako oživlá hesla prezentovaná nyní poslankyněmi Pastuchovou (ANO) nebo Hnykovou (Úsvit), zejména to známé pořekadlo o koláčích, které není možné očekávat bez práce.

Co tedy před dvěma dny naši zákonodárci skutečně schválili?

Především si ujasněme ono navýšení dávek, tedy jak si nezaměstnaní polepší, pokud odpracují určitý počet hodin veřejné služby. Zní to dobře, ale jen do okamžiku, než se podíváme do navrhovaného znění § 24 odst. 1 písm. f) zákona, které definuje výši částky na živobytí osoby v hmotné nouzi. Po uplynutí 6 měsíců už jím není ŽIVOTNÍ, ale EXISTENČNÍ minimum. A to je podstatný rozdíl. Životní minimum jednotlivce je 3.410 Kč, existenční jen 2.200 Kč.

§ 24
Částka živobytí osoby a částka živobytí společně posuzovaných osob
(1) Částka živobytí osoby činí …
f) u osoby, která pobírá příspěvek na živobytí déle než 6 kalendářních měsíců, částku existenčního minima;

Jakékoli navyšování je tudíž potřeba vnímat spíše jako přibližování se k výši dávky, o kterou po půl roce dotyčný přišel, nikoli jako bonus k tomu, co už má. A jaký příjmový efekt to bude? Na to odpovídá písm. e) stejného paragrafu v navrhovaném znění:

§ 24
Částka živobytí osoby a částka živobytí společně posuzovaných osob
(1) Částka živobytí osoby činí …
e) u osoby, která vykonávala dobrovolnickou službu nebo veřejnou službu v rozsahu alespoň 30 hodin v kalendářním měsíci, částku existenčního minima zvýšenou o polovinu rozdílu mezi životním minimem jednotlivce a existenčním minimem,

Polovina rozdílu mezi existenčním a životním minimem jednotlivce je 605 Kč. Nový návrh není stejný jako praxe před rokem 2012 mimo jiné v tom, že nepracuje s životním minimem společně posuzovaných osob, ale mechanicky vždy jen s fixní částkou životního minima jednotlivce, bez ohledu na to, kolik osob v domácnosti žije. V případě, že lidé, kterým se ani po půl roce nepodaří sehnat zaměstnání, ve snaze polepšit si skutečně dosáhnou na částku 605 Kč, stále si de facto pohorší. Odpracování 30 hodin ve veřejné službě bude mít za následek pokles příjmu oproti předchozímu měsíci. Místo 3.410 Kč, kterou jednotlivec pobíral 1. až 6. měsíc, to v 7. měsíci bude již jen 2.805 Kč (2.200 Kč plus 605 Kč). Argument motivace k práci navýšením dávek lze úspěšně přirovnat ke klamavé reklamě.

V praxi budou moci osoby v hmotné nouzi „vydělat“ na tom, že nemají majetek, který by bylo možné prodat, a také nemají žádné pohledávky, které by od někoho mohli vymoci, což je návrat k předchozí právní úpravě, jen ta procenta se nám oproti roku 2011 snížila. Pokud k tomu ještě poživatelé dávek prokáží svou snahu o zvýšení příjmu vlastní prací, dostanou se tím až ke 100% rozdílu existenčního a životního minima, tedy zůstanou alespoň „na svém“. Problém je, že snahu o zvýšení příjmu vlastní prací budou moci chudí lidé prokázat jen omezenými způsoby, které nebudou mít plně pod kontrolou. Zákon totiž nezajišťuje povinnost státu nebo obce k jakékoli nabídce. Úřad práce například nenabídne dané osobě ani rekvalifikaci, natož zaměstnání a současně obec se rozhodne neprovozovat veřejnou službu buď vůbec (což se běžně dělo v počátcích jejího zavádění v letech 2009 – 2011) nebo dotyčnému zadá jen 19 hodin. Odpracování méně než 20 hodin ve veřejné službě pak bude mít na odpíchnutí se od existenčního minima nulový efekt. Podle navrhovaného znění zákona to totiž není dost na to, aby měl dotyčný nárok na navýšení existenčního (pozor, opravdu jen existenčního!) minima o 40 % rozdílu mezi EM a ŽM, a tedy alespoň šanci na dorovnání svého příjmu do životního minima.

Motivace sankcí

Snad největší blud ohledně návratu veřejné služby do praxe je ohledně motivace nezaměstnaných k návratu do zaměstnání, resp. argumentace nutností udržet jejich pracovních návyky. K udržování pracovních návyků slouží veřejně prospěšné práce, za něž je někdy veřejná služba zaměňována. Ano, je to podobné. Lidé mají na sobě vesty a v rukou zpravidla lopaty a košťata, ale stejné to není. Jedni dostávají za svou práci mzdu, zatímco ti druzí pracují zdarma. Veřejná služba byla Ústavním soudem v nálezu kritizována mimo jiné kvůli tomu, že byla tehdejším vedením Ministerstva práce a sociálních věcí prezentována jako prostředek k odpracování si dávek.

Úprava veřejné služby z roku 2012 napadená 45 poslanci hned 6. den platnosti (6. 1. 2012) a zrušená nálezem Ústavního soudu skoro až za rok (10. 12. 2012) předpokládala práci v rozsahu polovičního úvazku, navíc pod sankcí vyřazením z evidence Úřadu práce v případě odmítnutí. Tyto zjevné excesy skutečně nový návrh odstranil, nicméně o navrhované „přiměřenosti“ a „dobrovolnosti“ vedoucí byť jen k zachování práva na životní minimum by ještě diskuze vedena být měla, a to zejména v Senátu, kam nyní návrh novely putuje. Připomeňme, že Ústavní soud našel v předchozí právní úpravě zejména rozpor s právem svobodně si zvolit zaměstnání a zákazem nucených prací garantovaným ve Všeobecné deklaraci lidských práv, z níž pro Českou republiku vyplývají jisté závazky.

Je namístě zabývat se otázkou, co nové účastníky veřejné služby čeká z hlediska jejich šancí na skutečné zaměstnání. Předkladatelé senátního návrhu oslňují číslem 47.000 osob na veřejné službě ke konci roku 2012, z nichž si údajně 5.600 našlo zaměstnání. Posuďme si každý sám, jestli necelých 12 % ze zoufalství zaměstnaných lidí je dostatečným důkazem o tom, že donucování funguje. Placené veřejně prospěšné práce se kromě toho, že nabízejí mzdu, pyšní navíc úspěšností 30 % lidí, kteří si po nich najdou další zaměstnání, kde setrvají alespoň půl roku.

Návrh zákona o pomoci v hmotné nouzi navíc neobsahuje žádné časové omezení, jak dlouho by měl člověk veřejnou službu vykonávat. Zákon o zaměstnanosti zná institut krátkodobého zaměstnání, které je limitováno třemi měsíci. Poslanci měli možnost se z toho poučit a limit do senátního návrhu doplnit, aby bylo aspoň trochu pravda, že jde o motivaci zlepšit situaci nezaměstnaných, a tedy nedojde k žádnému systémovému vytváření sekundárního trhu práce. Stejně jako spousta jiných bezpečnostních pojistek ve prospěch chudých (např. garance prokázání snahy o zvýšení příjmu osobám, kterým Úřad práce nic nenabídl) však tento pozměňovací návrh neprošel, což jen odhaluje skutečný záměr zákonodárců, kteří byli proti: o chudé a nezaměstnané tu primárně nejde, návrh má pomoci hlavně obcím k získání pracovní síly prakticky zdarma.

Je vlastně škoda, že od temné praxe veřejné služby z roku 2012 uplynulo už tolik času. Kdo si tehdejší „motivaci sankcí“ pamatuje, ví, že to nakonec ani pro chudé nezaměstnané ani pro obce nemůže dopadnout dobře.

Alena Zieglerová

Psáno pro Romea.cz

 

Alena Zieglerová: Nezaměstnaní si nyní mohou přilepšit – marketingový mýtus, který skončí špatně pro nezaměstnané i obce