Ministerstva práce a financí se shodla na tom, že děti by měly od státu dostávat víc než něco mezi pětistovkou a tisícikorunou měsíčně. Neshodla se však už na tom, zda by měl stát podpořit aspoň každé čtvrté dítě v zemi. Podle strážců státní kasy podpořit jen každé desáté dítě postačí. Ministryně práce argumentuje, že se rozšířením okruhu příjemců stane z přídavku na dítě dávka pro pracující rodiny. Přídavky na děti ale nemají s podporou pracujících nic společného. Jejich oprávněnými příjemci jsou totiž děti.

Návrh Ministerstva práce a sociálních věcí je, jak si bohužel začínáme zvykat, spíše primitivní. Přídavek na dítě, který se nezvyšoval od roku 2008, se má zvýšit o inflaci (o 26 procent) a k tomu je navrhováno zvýšit násobek životního minima rodin, do kterého na dávku dosáhnou. Návrh je podán ve třech variantách a ministerstvo jako obvykle doufá, že projde aspoň ta prostřední, totiž rozšíření okruhu oprávněných dětí ze současného 2,7násobku na 3,4násobek, který leží mezi návrhem trojnásobku a 3,6násobku.

V připomínkovém řízení se objevily i sofistikovanější návrhy na úpravu přídavku na dítě, které bychom očekávali spíš od předkladatele, pokud by se zamýšlel nejen nad částkami a koeficienty, ale hlavně nad lepším zacílením této dávky na potřeby dětí. Účelem přídavku na dítě totiž nemá být ani kádrování rodin ani rozšíření distribuce nepatrných částek, které budou jen více dětem k ničemu. 

Odpovídá vůbec navrhovaná výše dávky potřebám dnešních dětí? Do roku 2008 byly přídavky na děti odvozeny od částek jejich životního minima, ale zafixováním na neměnných částkách se z nich postupně stalo jen „kapesné“. Vazba na potřeby dětí se vytratila. Magistrát hlavního města Prahy navrhuje vrátit se na začátek a znovu navázat dávku na životní minimum dětí, abychom se za dalších 13 let, kdy na dávku nesáhneme, znovu nedivili, jak je nízká. 

Návrh poslankyně Olgy Richterové zaslaný ministryni Maláčové v předstihu před projednáváním novely zákona ve Sněmovně jde ještě dál. Už v samotném nastavení životního minima dětí je totiž problém, proto se navrhuje sáhnout také do paralelně předložené novely zákona o životním a existenčním minimu a zreálnit částky životního minima dětí. Náklady dětí studujících střední nebo vysokou školu se totiž podobají nákladům dospělých, proto je možné tyto děti považovat za druhou nebo další osobu v domácnosti, jejíž životní minimum je vyšší. Od nové částky je pak možné odstupňovat životní minimum dětí mladších tak, aby na ty nejmenší nezbývala pouhá almužna. Nesmyslně nízké životní minimum dětí do šesti let totiž asi nejvíc neodpovídá nákladům, které malé děti představují zejména pro rodiče samoživitele. V porovnání s příspěvkem na úhradu potřeb dítěte od 0 do 6 let v pěstounské péči je současné životní minimum stejně starého dítěte 2,5krát nižší. Navrhovaná částka přídavku na dítě, na které se ministerstva shodla, je nižší dokonce osmkrát.

Zajímavý podnět k úpravě přídavku na dítě přišel také od Ministerstva školství. Navrhuje, aby byl přídavek na dítě, jako opakovaná dávka státní sociální podpory, využitelný k úhradě opakujících se nákladů souvisejících se vzděláváním nebo zájmovou činností dětí. Vypadalo by to tak, že k základní částce dávky, kterou by rodiny dostávaly do ruky, by školní dítě bylo podpořeno také přímou úhradou nákladů škole, centru volného času, dopravci nebo operátorovi za připojení k internetu. Stát by tak pomohl dětem s náklady na dojíždění, školní obědy, kroužky nebo na připojení nezbytné nejen pro distanční výuku, ale také pro běžnou domácí přípravu do školy. Podobně by měla už nyní fungovat mimořádná okamžitá pomoc v režimu pomoci v hmotné nouzi, ale nefunguje. Jde totiž o dávku nenárokovou a pouze jednorázovou. Ministerstvo školství tedy navrhuje převést současnou část jedné dávky do části dávky druhé, což může být rozpočtově neutrální, ale hlavně funkční řešení.

Podobný návrh vidíme i u připomínky již zmíněného hlavního města. Praha chápe navýšení přídavku na dítě o odůvodněné náklady spojené s přístupem dětí ke kvalitnímu vzdělání a smysluplnému trávení volného času jako lepší důvod pro dvě různé výměry dávky, než je „původ“ dětí. Ani tato novelizace zákona totiž bohužel nepřináší sjednocení přídavku na dítě zpět před rok 2018, kdy se děti začaly dělit na ty, které vyrůstají v rodině, kde někdo pracuje nebo požívá dávku nahrazující nebo plynoucí z předchozího příjmu ze zaměstnání, a ty ostatní, které tohle kolo štěstí zkrátka nevyhrály. Posedlost předchozích vlád podporou dětí z „pracujících“ rodin na úkor dětí z rodin „nepracujících“ (například i matek po vyčerpání rodičovského příspěvku, kterým se nepodaří najít školku a vhodnou práci), totiž vedla k tomu, že děti, které se špatně narodily, mají a nadále mají mít o tři stovky měsíčně nižší státní podporu. Státu tohle odsouvání na vedlejší kolej dětí, které podporu potřebují spíše více než méně, připadá normální, ačkoli se ani po dvou letech neprokázalo, že dávkou určenou dítěti lze vychovávat rodiče.

Alena Zieglerová (Psáno pro Deník Referendum, 24.11.2020)

Přídavky na děti patří dětem. Řekněte to někdo Maláčové