Útoky na neziskové organizace v Česku zesilují. Nemine týden, aby se neobjevily v nějakém médiu. Každou chvíli se do neziskovek opře nějaký politik – od dosluhujícího prezidenta Zemana nebo předsedy SPD Okamury to není překvapením, ale bohužel nezůstávají sami, patří to ke koloritu většiny stran. Na sociálních sítích kolují konspirační odhalení o tom, jak jsou neziskovky bezpečně napojeny na státní rozpočet nebo zahraniční mecenáše typu Sorose, pod články se množí komentáře o tom, jak jsou „přisáty na státní cecík“.
Česká společnost si útokem na neziskové organizace podřezává větev sama pod sebou. Respektive ji pod společností úmyslně nebo z hlouposti podřezávají ti, kdo tyto „zprávy“ vyrábějí a šíří.
Nejde přitom o nic menšího, než o jednu z nejdůležitějších funkcí společnosti: sebeorganizaci od spodu, iniciativu a vůli se angažovat, podílet se na rozvoji celku a nehledět jen na individuální zájmy jednotlivců. A také o ochranu slabších, bezbranných, marginalizovaných, a o životní prostředí. O ochranu základů solidarity a trvale udržitelného života. A idejí, na kterých vyrůstalo první demokratické Československo a obnovená demokracie v Česku.
Neziskové organizace se nedostaly pod palbu náhodou. Od přelomu tisíciletí postupně ztrácely prestiž, nejvíce odchodem politických osobností, které si jejich přínosu dokázaly vážit a přijímat je jako partery ve veřejném prostoru. Od roku 2014 či 15 se pak staly systematickým terčem dezinformačních webů vázaných především na zájmy distribuované z Ruska a současně politiků, kteří se obávají veřejné kontroly a zaklínají se jednorázovým projevem vůle lidí ve volbách s tím, že v mezičase mezi nimi spolupráci s lidmi, kteří se sdružují v organizacích, odmítají. To není demokracie, to je nakročení k autoritářství.
Kdo jsou neziskové organizace v Česku? Jsou jich stovky tisíc – třeba sportovní svazy, turistické oddíly, dobrovolní hasiči či chovatelé a zahrádkáři. Ale také profesionální poskytovatelé sociálních služeb, ochránci menšin a lidských práv, životního prostředí, nebo antikorupční watch dog.
Pro společnost jsou důležité všechny. Ale zpochybňovány jsou jen některé. Které a proč?
Zejména ty, které se věnují tématům lidských práv, korupce, cizincům, genderové rovnosti či inkluze ve školství. Rozsáhlá expertiza neziskovek, kterou prezentují silné osobnosti (jež v neziskovém sektoru za 28 let vyrostly), a značná nezávislost na oficiální moci a penězích, představují silnou a nebezpečnou opozici proti partikulárním zájmům těch, kterým nevyhovuje poučená, diverzifikovaná, kriticky smýšlející a aktivní společnost. Kterým – na samé hraně – nevyhovuje demokracie, útrpně ji ve volbách snášejí, aby si udrželi moc, a její projevy, mezi kterými je občanská iniciativa sdružená do spolků a organizací, dehonestují a zašlapávají do země. A to nejvíce právě v tématech, na kterých lze populisticky surfovat k volebnímu vítězství.
Na pořadu dne jsou však i hrubé výhružky čelním představitelům některých organizací, kteří ochraňují zájmy těch nejzranitelnějších. Mailem, poštou nebo telefonem jim vyhrožují smrtí, znásilněním či útokem na rodinu. Jde o cílené deptání a zastrašování, a tedy o trestnou činnost.
Přitom by to mělo být obráceně. Neziskový sektor má být korektivem rozhodování veřejné správy, účastníkem na formování veřejných politik. Samozřejmým partnerem, který nechybí u jednacích stolů, u kterých se politici a úředníci ptají na názor veřejnosti na chystané změny. Samozřejmě že to posléze politik a úředník rozhodují, ale s tím, že kontinuálně spolupracují s veřejností, a i touto cestou jí transparentně vysvětlují své rozhodování. To je princip participace a tedy participativní demokracie.
Ještě je potřeba připomenout, že stát si u neziskovek objednává to, co sám nedokáže zajistit a dělat nechce a nedovede. Neziskovky poskytují náročné sociální služby, pracují se sociálně vyloučenými lidmi, cizinci, s náročnými (zdravotně postiženými) klienty, navrátilci z výkonu trestu, s obětmi a pachateli domácího násilí, drogově závislými, lidmi bez domova. Odvádějí pro společnost obrovskou službu, neboť zajišťují alespoň základní sociální smír, prakticky naplňují obsahem definici moderního sociálního státu, který se (také!) stará o své chudé, znevýhodněné a postižené.
Neziskovky přitom nemají na růžích ustláno a o peníze musí tvrdě bojovat. Pracují často v ročních cyklech, s nejistotou, že získají potřebné prostředky, neboť jsou závislé na dotačních řízeních, jež jsou někdy transparentní a jindy bohužel nikoliv.
Závěrem je dobré připomenout, že všechny neziskovky nejsou stejné, a jsou mezi nimi tak velké rozdíly, jako jsou třeba mezi různými firmami, nebo různými veřejnými institucemi. A že od 90. let vzniklo mnoho neziskových organizací, jež pod hlavičkou veřejného zájmu hledají možnosti, jak využít, resp. zneužít dotací. To však nic nemění na roli neziskových organizací ve společnosti a na důležitosti těch, které pracují v nepartikulárním zájmu.
Ovšem na ty, bohužel, útoky směřují nejvíce.
PS.: Píšu tento komentář z pozice člověka, který detailně zná prostředí neziskového sektoru a je 20 let jeho součástí, přičemž posledních 8 let pracuje především ve veřejné správě. Vidím přitom, jak přínosné je přizvat neziskovky k jednacímu stolu a využít jejich expertizu vyvěrající z denního kontaktu s potřebnými lidmi.
Martin Šimáček, IPSI