Ministryně práce a sociálních věcí z České strany sociálně demokratické se postavila do čela honu na chudé lidi v sociálně vyloučených lokalitách. Doposud nikdy se žádný ministr resortu, který řídí sociální politiky v Česku, včetně pomoci v hmotné nouzi pro ty nejchudší a nejvíce sociálně vyloučené, tak ostře nevyhranil vůči potřebám nejslabších lidí jako Jana Maláčová.
Pro svůj „boj proti chudobě“ našla v září roku 2018 jméno: „Patnáctero opatření proti obchodu s chudobou“. Označení, které se stane symbolem úpadku veřejných sociálních politik. A také symbolem bezradnosti a populismu několika posledních vlád. Patnáctero vzniká nahodile, politickou silou premiéra, který vyjede na sever Čech, projde se po zničeném litvínovském sídlišti Janov, vrátí se do Prahy a po dvouhodinovém jednání s ministryněmi Dostálovou a Maláčovou je na stole hotový plán, jak to všechno vyřešit. Jde o soupis nesourodých nápadů, které se cestou na papír ještě několikrát během následujících týdnů změní.
Co na tom, že ve stejný čas má vláda stále ještě platnou Strategii boje proti sociálnímu vyloučení postavenou na analýzách a znalosti situace v obcích? Nebo hotový, ale v parlamentu zablokovaný zákon o sociálním bydlení? Co na tom, že ve stejnou chvíli vláda rozhoduje o úpadku Agentury pro sociální začleňování do bezvýznamnosti jejím odsunutím na resort místního rozvoje? A že se rozpadá poslední funkční institucionální ochrana lidských práv v Česku, když prezident Miloš Zeman po extempore s kandidaturou Heleny Válkové (v té době již vládní zmocněnkyní pro lidská práva, v jejíž komunistické minulosti je skryta také spolupráce s prokurátorem odpovědným za politické procesy v 50. letech) chystá „tah Křečkem“, totiž Stanislavem Křečkem – dlouholetým paralyzátorem úřadu ombudsmana na pozicijeho zástupce, který je na začátku roku 2020 do čela tohoto důležitého úřadu skutečně zvolen. To vloni v září nezajímalo ani premiéra Andreje Babiše, ani ministryni Janu Maláčovou. Ti stáli před kamerou a deklamovali, že oni s obchodníky s chudobou zatočí…
Úplně stranou veškeré pozornosti zůstalo tiché zrušení zmíněné vládní Strategie boje proti sociálnímu vyloučení. Dokumentu, který poprvé vláda schválila na popud Agentury pro sociální začleňování v roce 2011, a který obsahoval 80 konkrétních opatření systémové povahy: od změn v legislativě, přes opravy klíčových systémů v zaměstnanosti, bydlení, vzdělávání, sociální podpoře a bezpečnosti, až po podpůrná opatření pro obce s v yloučenými lokalitami. Navazující strategie v roce 2015 sice od řady opatření ustoupila, ale stále obsahovala některé zásadní cíle, jejichž význam při pohledu na zoufalé Patnáctero narůstá. Například si kladla za cíl dostat z ubytoven 6 tisíc rodin s dětmi, zatímco Patnáctero požaduje za špatnou školní docházku odejmout dávky na bydlení.
Položme si vedle sebe Patnáctero a Strategii boje proti sociálnímu v yloučení. Těžko hledat komplexnější důkaz o nekompetenci ministryně práce a celé vlády v přístupu k sociálnímu vyloučení. Strategie vznikala v letech 2010-11 téměř dva roky, na její přípravě pracoval víc než desetičlenný koordinační tým a šest pracovních skupin odborníků ze všech úrovní – pracovníků z terénu, zástupců měst a obcí, krajů, ministerstev. Vycházely z desítek analýz, shromažďovaly data, navržená opatření mezi sebou provazovaly tak, aby se doplňovala a řešila situaci sociálně vyloučených lidí celostně.
Když pak strategii schválila vláda, každého půlroku svolal ředitel Agentury koordinační jednání náměstků ministerstev, která měla opatření naplňovat. Těm se ale do náročných opatření nechtělo a většinu jich nakonec splnit odmítly (přestože je předtím přijaly a zavázaly se plnit) a vláda se od řešení znovu odvrátila.
Střih: jsme o osm let dál, situace ve vyloučených lokalitách se zhoršila a je jich dvakrát tolik, vlády a sněmovna stihly za tu dobu připravit desítky legislativních zmetků (především v oblasti hmotné nouze), které nevyvážily ani ty největší pokroky (novela školského zákona zavádějící nárokovou podporu všem dětem) a řešení se znovu vzdálilo. Nejen proto, že se nůžky mezi podrozvinutými periferiemi a centry znovu rozevřely. Nejen proto, že v dluhové pasti uvízly stovky tisíc domácností, které ještě v roce 2011 exekuci na krku neměly. A nejen proto, že stále více lidí bydlí u obchodníků s chudobou, častěji než dříve bez podpory dávkou, ale jen za peníze vydělané prací na černo. Ale především proto, že samotní lidé v sociálním vyloučení jsou mnohem zdevastovanější a instituce si s nimi nevědí rady. To, co potřebují, aby se dokázali postavit na nohy, jim stát ani obce nenabízí, a ve většině případů ani nabídnout nechtějí.
Patnáctero je tím nejhorším, co česká vládní politika za posledních třicet let v sociální oblasti vyprodukovala. Za prázdným heslem o boji s obchodníky s chudobou je seznam restrikcí, které – pokud by se všechny najednou aplikovaly (a to je na začátku roku 2020 stále ve hře!) – během několika týdnů či měsíců zničí desítky tisíc sociálně vyloučených lokalit, odstřihnou je od jakékoliv pomoci a podpory a definitivně pohřbí již tak titěrné šance dětí, že se z chudoby svých rodičů vymaní.
Novodobá sociální politika má podle Patnáctera stát na odebírání dávek na bydlení rodinám, kde děti zameškají školní docházku více než 100 hodin za pololetí, anebo jejich rodiče jen nepřinesou včas ukázat na úřad vysvěd- čení. Zavádí jakési plošné opatření obecné povahy k nedostupnosti dávek podpory bydlení, podle kterého mohou obce bez odůvodnění vykolíkovat na svém území místa, kde lidé na dávku nedosáhnou, anebo ji dostanou nepřiměřeně nízkou. Dávky na bydlení se vůbec smrsknou tak, že na mnoha místech v Česku nebudou v potřebné výši k dispozici nikomu, tedy nejen sociálně vyloučeným, ale ani seniorům, samoživitelům, lidem s nízkými příjmy nebo hendikepovaným. A za maření spolupráce s Úřadem práce, což je mj. například nedostavení se na sjednanou schůzku, lidé zůstanou bez podpory nově ne 6, ale možná 9, anebo rovnou 12 měsíců, to podle toho, zda projde návrh ODS, SPD, nebo ČSSD.
Patnáctero zahltilo veřejný prostor a kapacitu novinářů i expertů, a tak se za ním, ve stínu, skrývají další potenciální problémy: například školství chce stůj co stůj seškrtat osvědčené asistenty pedagoga a místo toho, aby metodicky posilovalo slibně se rozvíjející inkluzi v českých školách, se ji chystá přiškrtit vznikem revizních pracovníků, kteří budou moci škrtat nároková podpůrná opatření pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami, tedy i z vyloučených lokalit.
Zaniklo, že oslavovaná novela insolvenčního zákona nepřináší efekt významného nárůstu insolvenčních řízení nejchudších domácností. A že o program Výstavba, premiérem a ministryní pro místní rozvoj prezentovanou náhražku zákona o sociálním bydlení, obce nemají zájem a největší rozruch tak vzbudili radní Mostu, kteří z něj chtěli zaplatit výstavbu unimobuněk v Chanově.
Veřejná sociální politika v Česku se dostala do stavu, ve kterém se úsilí těch, kdo pracují s lidmi v terénu, a těch, kdo se sociálním začleňováním profesionálně zabývají, smrsklo na odpor proti většině vládních novinek, aby zůstala zachována alespoň současná úroveň podpory, už tak nedostatečná. Energii a práci lidí, kteří pracují na sociální inkluzi v Česku, tak vláda nejenže neumí využít, ale ještě ji vysává a rozmělňuje v nerovném souboji o základní východiska sociálních politik.
Mapa událostí v sociálním začleňování za rok 2019 (kompletní text)