Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) přichází s dalšími a dalšími nápady, jak „zachránit“ ohrožené děti. Ve skutečnosti ale zachraňuje především svůj vlastní, dávno přežitý a nefunkční systém ústavů. Jde tady o hodně – vlastnictví budov a celých areálů, více než 4 000 zaměstnanců a náklady na provoz dosahující 3,5 miliardy korun za rok. O děti evidentně nejde – přes všechna „zkrášlení“ ústavních zařízení, investice do budování rodinných buněk a hřišť, žijí v nepřirozených skupinách pod dohledem směnného personálu, kde nutně převáží kolektivní režim nad individuální potřebou. Děti nemají šanci připravit se na běžný život, systém je nezachrání ani jim nepomůže. Zatímco jakékoliv jiné služby pro děti a rodiny – školy, lékaři, sociální služby, mateřská centra – musí těžce a opakovaně dokazovat svou efektivitu, ústavní zařízení tady prostě byla a jsou.
Přežití ústavů od 50. let minulého století až doposud v situaci, kdy byla již v letech šedesátých popsána teorie deprivace a negativní vliv kolektivní péče, umožňuje především silná lobby ředitelů ústavů, tradičně posvěcená MŠMT. Bez ohledu na zahraničí, kde podobné systémy již téměř neexistují, a odkud jsme právem kritizováni. Přesto se konečně celý systém ústavů začíná otřásat zevnitř, dohnán vlastní rigiditou a neefektivitou. Ústavy nestačí reagovat na potřeby dětí, které se s dobou proměňují. Neumí si poradit s kolektivem různorodých dětí, jejich traumaty ani s jejich rodinami. Neumí dostatečně podpořit děti a rodiny ve vzdělávání a inkluzi. MŠMT se snaží na vratkém základě budovat další a další vrstvy zbytného systému – v podobě „opravných“ diagnostických pobytů, diagnostických center a specializovaných zařízení – ale samotnou příčinu, tedy potřebu dítěte žít v rodině, neřeší
Největší úsilí prokázat svou potřebnost vynakládají diagnostické ústavy. Až donedávna provozovaly pobytovou diagnostiku dětí v délce minimálně 8 týdnů a poté samostatně rozhodovaly o tom, do kterého z ústavů dítě půjde. Přitom u nás existují prakticky jen dva typy školských ústavů – dětský domov pro děti, které se ocitly bez rodičovské péče, a výchovný ústav pro děti „zlobivé“. Co se tedy na dítěti za 70 000 korun za měsíc zkoumá? Jak je toto zkoumání relevantní, pokud se dítě při něm ocitá ve stresu v naprosto neznámém prostředí spolu s dětmi, které mají často mnohem ostřejší zkušenosti? Proč není možné, aby byla odborná diagnostika k dispozici hned, jak se objeví první problémy, v přirozeném prostředí dítěte a se zapojením celé rodiny nebo školy? Kolika dětem by za stejné náklady pomohl odborný pracovník v terénu?
MŠMT chystanou novelou prakticky reaguje na svá vlastní koncepční selhání. Neumí se postarat o děti ve školách ani v ústavech, ale přesto pro svůj systém hledá nová využití a stále se do něj snaží stahovat děti. Podporu přitom potřebují především rodiče, kteří si se svými dětmi neví rady. Dítě se jim po pobytu z diagnostického ústavu nevrátí „opravené“, ale traumatizované, se zkušenostmi přebranými od kriminálních spolubydlících a s razítkem a diagnózou, se kterou si stejně budou muset poradit opět sami. Rodičům nepomůže, když budou vědět, že jejich dítě má středně těžkou poruchu pozornosti a ADHD, když chybí terénní a ambulantní služby, na něž se pozornost MŠMT nezaměřuje. Kolik dětí ještě chceme vystavit podobným experimentům? A jak dlouho ještě?