Bezdoplatkové zóny se staly ústředním bodem „sociálních“ politik obcí. Ve stejný čas se ústředním tématem vlády ve vztahu k sociálnímu vyloučení stala revize dávek na bydlení. V obou případech je hlavním cílem výrazné omezení, podmínění nebo rovnou odebrání dávek na bydlení těm, kdo jsou ve hmotné nouzi. 

Co to znamená? Že hlavní „sociální“ politikou Česka ve vztahu k sociálnímu vyloučení se stalo vytlačování lidí (ze „zón“, z dávkového systému). Jinými slovy, řešení sociálního vyloučení je postaveno na odebírání dávek. Tedy další destabilizaci stovek tisíc domácností, dalším vylučování. 

Výsledek vidíme denně: Stále více lidí je nevratně zadluženo, migrují mezi obcemi (od jednoho byznysmena s chudobou k druhému) a ztrácí nárok na dávky, což dokazují meziroční poklesy vyplácených dávek pomoci ve hmotné nouzi. Přibývá lidí, kteří pracují na černo. Aktuálně je to více než 600 tisíc lidí.

To je absolutní nepochopení účelu dávek sociální pomoci a specificky dávek na bydlení. Ty mají být stabilním základem, díky kterému lidé bydlí a zůstávají na základní úrovni živobytí. Záchrannou sítí zejména pro děti, které nesmí být trestány za chyby svých rodičů, nemohou bydlet na ubytovnách, migrovat, nejíst, nechodit pravidelně do školy, nebo být kvůli ekonomické situaci odebírány do ústavů. 

Největší odpovědnost tu nese stát –  vláda a zákonodárci. To oni dali starostům do rukou nástroj „bezdoplatkových zón“, to oni určili, že hlavním principem boje s chudobou bude vytlačování, a nenabídli starostům dostatek nástrojů pro začleňování. Je to klíčová chyba: čím více obcí bude napomáhat sociálnímu začleňování, tím hůře se bude dařit populistům a extremistům na radnicích, kteří svou kariéru vybudovali na základech „nulové tolerance“ a propojení s byznysmeny s chudobou.  

Přitom stát už v minulosti podnikl několik kroků k tomu, aby hlavní politikou vůči chudobě a sociálnímu vyloučení bylo sociální začleňování. Nikdy však ne důsledně. A většinou své opatrné krůčky kupředu zase zavrhl. Znovu zvítězila špatná rozhodnutí – jako například tzv. sociální reforma Jaromíra Drábka, jejíž důsledky sklízíme dodnes, mimo jiné v podobě nárůstu práce na černo nebo počtu ubytoven. 

V roce 2008 vláda založila Agenturu pro sociální začleňování, kterou poslala řešit nejtěžší situace v Mostě, Chomutově, Litvínově, Ostravě nebo na Šluknovsku. Nenadala ji však pravomocemi, ale ponechala ji jen v konzultační roli pro starosty i ministry. Agentura přesto v roce 2011 připravila a vláda následně schválila celostní strategii proti sociálnímu vyloučení. Více než 80 systémových opatření ze všech oblastí (bydlení, zaměstnanosti, vzdělávání, sociální práce a služeb) bylo první ucelenou státní politikou sociálního začleňování, jak dostat lidi z bídy dluhů a ubytoven zpátky na trh práce a do normálního bydlení, děti do nesegregovaných škol a z ústavů. Ministerstva však vzápětí opatření odmítala naplňovat, až letos zmocněnkyně vlády pro lidská práva navrhla zrušení strategie. O samotné Agentuře pod vedením ředitele Davida Beňáka není slyšet a ve městech, kde to hoří, hraje marginální roli. 

Stát musí starostům ukázat, že vytlačování neakceptuje, že jeho politikou je začleňování. Musí vyzdvihnout obce, které se o začleňování pokoušejí, a podpořit je. Převzít nejlepší praxe a na jejich základě vybudovat státní politiky začleňování. Jenže klíčoví ministři práce se obvykle vydávají mezi severočeské starosty, kde se při nárazových exkurzích po vyloučených lokalitách nechají snadno přesvědčit (nebo jen utvrdit), že řešením je revidovat dávky a zbavovat se „nepřizpůsobivých“. Místo toho musí stát detailně poznat situaci v nejproblematičtějších lokalitách a vytvořit řešení, která na tuto situaci skutečně reagují. 

Například v oblasti bydlení to není vládou oslavovaný investiční titul Výstavba, který je v Mostě či Litvínově de facto nepoužitelný. Není to ani 15 vládních opatření „proti byznysu s chudobou“, které se stále proměňují podle aktuální potřeby. Je to prostě zákon o sociálním bydlení a podpora starostkám a starostům, aby mohli vykupovat nesmyslně zprivatizované byty zpět, rekonstruovat a provozovat je.  

Vládní představitelé a starostové musí místo fňukání o „nepřizpůsobivých“ a populistických pseudoopatření vytvořit jasný plán s rozdělením rolí mezi stát a samosprávy na řešení průšvihů, jež bobtnají ve stovkách měst a obcí v Česku.

Martin Šimáček

Psáno pro Lidové noviny (8.3.2019)

Začleňování. Nikoli vytlačování