Z aktuálně provedeného šetření Asociace Dítě a rodina vyplynulo, že více než ¾ dětských domovů pro děti do 3 let (tedy tzv. kojeneckých ústavů nebo dětských center) nesplňuje minimální personální standard vyžadovaný pro péči o děti.
Dětské domovy pro děti do tří let patří mezi zdravotnická zařízení, a proto se k nim vztahují personální standardy týkající se zdravotní péče – a to bez ohledu na to, jestli jsou nebo nejsou přítomny děti, které zdravotní péči potřebují. V každém zařízení by tak kromě pediatra a dětských sester měl být přítomen například také klinický psycholog, klinický logoped nebo fyzioterapeut. Ukázalo se, že minimální personální standard plní v současné době pouze 7 z 25 zařízení. Zároveň bylo zjištěno, že navzdory svému určení tvoří přes 40% klientů těchto zařízení děti starší 4 let, ale není zde garantována ani péče pedagogického pracovníka.
Otázkou zůstává, co je v dětských domovech pro děti do 3 let dětem za průměrných 55 000 Kč měsíčně/dítě vlastně poskytováno? A odpovídá nabídka poskytovaných služeb tomu, co děti opravdu potřebují?
Dětské domovy pro děti do tří let jsou zařízeními, která vznikla v době, kdy se za optimální považovala státní kolektivní péče. Navzdory výzkumům dosvědčujícím riziko deprivace plynoucí z ústavní péče, přetrvala jejich existence doposud a Česká republika tak nese neslavný titul poslední evropské země umožňující umístění nejmenších dětí ústavu a držící jeden z nejvyšších počtů dětí v ústavech (ve všech typech zařízení je nyní umístěno cca 8 000 dětí).
Situace péče o malé děti se nicméně pomalu zlepšuje, zejména s nárůstem počtu pěstounů se daří postupně snižovat i počty dětí v ústavech – od loňského roku se celkový počet dětí v dětských domovech pro děti do 3 let snížil podle zjištění organizace Lumos na 335 dětí, tedy jich bylo o 24% méně, než v roce 2018. Příčiny umístění dětí jsou dlouhodobě uváděné poměrově podobně jako (blíže nespecifikované) zdravotní, zdravotně sociální a sociální. Přesto je nutné, s ohledem na vědecky podložené poznatky o škodlivosti ústavní péče, považovat každý jeden den, který stráví i jediné dítě v ústavu, za vědomé porušení práv dítěte a ohrožení jeho zdravého vývoje.
Co mohou kraje, které jsou zřizovateli převážné většiny dětských domovů pro děti do 3 let, v této situaci dělat?
Především zjistit, co děti nyní umisťované do ústavní péče, ve skutečnosti potřebují. Konkrétní pojmenování potřeb – ať už jde o přechodně nepříznivou situaci rodičů, která jim reálně znemožní o dítě pečovat (např. nemoc, závislost), určitou kompetenci, kterou by rodiče v péči o dítě potřebovali posílit, nebo třeba aktuální kritická situace v materiálním zajištění rodiny – umožní nastavit přesně takovou míru podpory, jakou rodina potřebuje. Optimálním řešením je terénní práce, tedy podpora rodičů přímo v domácnosti, ať už profesionály či dobrovolníky, poradenské služby, odlehčovací a doprovodné služby, edukace rodičů apod. Ze srovnání nákladů (dle Analýzy financování systému péče o ohrožené děti dostupné na www.pravonadetstvi.cz) na jednotlivé formy péče o dítě vychází přitom terénní práce s rodinou na cca 7 000 Kč/měsíc.
Kraje zřizující dětské domovy pro děti do 3 let by se měly nejen v roli dobrého hospodáře zamyslet nad tím, zda investovat do terénní práce a pokrýt tak jedním pracovníkem podporu až 8 rodin s například 20 dětmi, které tak mohou zůstat doma, za stejnou částku, jako stojí blíže neidentifikovatelná forma péče o jedno dítě v ústavu, kde si z něj bohužel často vychovávají i příštího klienta sociálních a dalších služeb.
IPSI