ústavní péče

V ústavní péči je v České republice v současné době umístěno více než 8 000 dětí. Snížení jejich počtu, stejně jako stanovení věkové hranice, pod kterou se děti nebudou do kolektivní péče umisťovat vůbec, je předmětem transformace systému péče o ohrožené děti a rodiny. Transformační změny jsou plánovány a částečně i realizovány nejméně od roku 2006 – stále vysoký počet dětí v ústavech ale svědčí o tom, že systém ústavní péče prozatím stále odolává. Také pro mnoho politických představitelů je mnohem přijatelnější vyfotit se při stříhání pásky nového, moderně zařízeného ústavu, než před pokojem na ubytovně, kde žijí možná trochu špinavé, ale zato velmi šťastné děti.

Počet dětí v kojeneckých ústavech, dětských domovech, dětských domovech se školou, diagnostických a výchovných ústavech a domovech pro osoby s postižením je jednou stránkou věci, to, jak je péče o děti uspořádána, je věcí druhou. Provozní podmínky zařízení jsou odvozeny od jejich kapacity (někdy až 60 dětí) a nedávají prostor pro naplnění individuálních potřeb dětí. Charakter mnohých ústavů a míra jejich uzavřenosti a izolace přinášejí i další rizika, ne nepodobná rizikům sociálního vyloučení.

Sociální vyloučení primárně charakterizuje omezený přístup. Omezený nebo ztížený přístup k institucím a službám (tedy k institucionální pomoci), vyloučení ze společenských sítí a nedostatek vertikálních kontaktů mimo sociálně vyloučenou lokalitu. Sociální vyloučení vede k rezignaci a přizpůsobení se podmínkám sociálního vyloučení. Lidé si osvojují specifické vzorce jednání, které jsou často v rozporu s hodnotami většinové společnosti, je znesnadněno jejich opětovné začlenění.

Co se děje dětem a mladým lidem v ústavní péči?

  • Umístění dítěte do ústavu sebou přináší prostorové omezení. Dítě je přemístěno do větší či menší vzdálenosti od prostředí, které je mu známé, jeho pobyt mimo ústav je řízen vnitřním řádem zařízení, v některých typech ústavů žije dítě prakticky výlučně (součástí ústavu je pobytová část, škola, jídelna, tělocvična a hřiště, zázemí), vycházky dítěte jsou v některých ústavech povolovány jako odměna (v tzv. systému odměn a trestů) a jsou omezeny časem a prostorem.
  • V ústavním zařízení je omezen přístup dítěte k odborným službám a zdrojům. Umístěním je dítě plně odkázáno na vychovatele, sociální pracovníky, případně psychology působící v zařízení, případně na další odborníky (např. psychiatr), kteří se zařízením spolupracují. Děti, často traumatizované, zpravidla nemají možnost volby odborníka, se kterým by chtěly spolupracovat nebo jim není potřebná péče zajištěna včas a dostatečně (např. i z provozních důvodů ústavu).
  • Děti a mladí lidé v ústavech jsou vyloučeni z běžných sociálních sítí. Mimo kontakty se spolužáky (pokud není škola součástí zařízení) se společenské kontakty dětí podřizují vnitřnímu řádu zařízení, včetně návštěv vrstevníků v zařízení.
  • Děti a mladí lidé jsou nuceni plně se přizpůsobit chodu a vnitřnímu řádu zařízení, ztrácí možnost rozhodovat se samostatně o svých aktivitách. Nemají tak příležitost naučit se plánovat a rozpoznávat důsledky chybných rozhodnutí. Velký kolektiv dětí žijících pohromadě navíc generuje nepsané normy, kterým se děti ve vlastním zájmu přizpůsobují, a které bývají v rozporu s přijatelnými normami společenského chování.
  • V ústavní péči je omezen přístup dětí k informacím, schopnost informace kriticky posuzovat a ověřovat. Zejména v režimových zařízeních (výchovné ústavy) je zpravidla limitován přístup k internetu a médiím. Vzdělávání dětí je ovlivněno dostupností škol k ústavu, což platí i pro volbu učebních oborů.
  • Dětem, především však mladým lidem, je omezena možnost reálně rozhodovat o vlastním životě. Jejich životy závisí plně na rozhodování dalších osob nebo institucí i přesto, že názor dítěte je ze zákona zjišťován (je potom otázkou, jak je s ním naloženo).
  • V mnoha zařízeních je omezen přístup dětí k materiálním zdrojům. Děti disponují omezeným osobním majetkem, v některých případech nemají ke všem svým osobním věcem volný přístup.

Přestože některá ústavní zařízení přistupují ke změnám ve své struktuře a organizaci (např. rozmístění rodinných skupin dětí s vychovateli do bytů v běžné zástavbě), charakteristické znaky ústavní péče tak, jak jsou uvedeny výše, zůstávají zachovány. Mnoho dětí je přitom do ústavu umisťováno právě z prostředí sociálně vyloučených lokalit. Nedostatečná připravenost dětí z ústavní péče na začlenění do běžného života byla opakovaně prokázána a vykazuje podobné znaky jako situace dospělých usilujících o opuštění sociálně vyloučené lokality.

Východiskem z nepříznivé situace může být, kromě dlouhodobě prosazovaných legislativních změn také individuální snaha aktérů – ústavních zařízení, OSPOD, samosprávy, a dalších – zohlednit potřeby dětí a přizpůsobit jim za stávajících podmínek podobu ústavní výchovy. Namísto nákladných rekonstrukcí velkých budov mohou například být skupinky dětí spolu s vychovateli rozděleny do běžných bytů, kde bude provoz domácnosti zcela v jejich režii. Kromě toho, že se děti více přiblíží rodinnému životu, nebudou prostorově vyčleněny a když se nebudou stydět pozvat si „domů“ kamarády, sníží se i riziko sociální segregace.

Kristýna Jůzová Kotalová

Ústavní péče – státem řízené sociální vyloučení?