Sněmovna se chystá zmírnit vyplácení příspěvku na živobytí v poukázkách. Sociální dávku formou stravenek dostávají všichni dlouhodobě chudí od loňského prosince. Opravné návrhy byly podány letos v únoru a sociální výbor se jimi bude zabývat koncem června. Ani jeden z návrhů situaci neřeší. Průzkum provedený mezi lidmi v hmotné nouzi ukazuje, jak se horlivost jedné poslankyně podepisuje na životech rodin s dětmi, zdravotně postižených a seniorů.

Posedlost poukázkami

Nejde o žádnou novinku. Pojistku proti zneužívání sociálních dávek obsahoval zákon o pomoci v hmotné nouzi již ve svém původním znění účinném od 1. 1. 2007 a zůstala tam dodnes. Obce mohly (a od roku 2012 Úřad práce může) vyplácet základní dávku pomoci v hmotné nouzi příspěvek na živobytí v penězích, věcnou formou nebo kombinovaně. Až do loňského prosince to však bylo možné jen v případech, kdy prokazatelně hrozilo nevyužití dávky k uspokojování základních životních potřeb. Toto více než deset let platné ustanovení zákona zabraňuje třeba použití dávky k nákupu drog, hazardu nebo utracení všech peněz hned první den.

„Příspěvek na živobytí se poskytuje v peněžní nebo věcné formě, případně v obou těchto formách. Ve věcné formě se příspěvek na živobytí poskytne, pokud je zjevné, že by příjemce nevyužil dávku k účelu, ke kterému je určena.“ 

§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi v platném znění

V březnu roku 2008, tedy krátce po schválení zákona a zároveň ještě hluboko v době, kdy dávky pomoci v hmotné nouzi vyplácely obce, začalo město Litvínov experimentovat s výplatou příspěvku na živobytí v poukázkách k nákupu zboží. Šlo o plošné využití. Všichni občané Litvínova v hmotné nouzi začali ze dne na den dostávat 30 až 70 procent dávky ve stravenkách. Dalších třicet obcí a měst se do „projektu“, jak vedení Litvínova akci nazývalo, zapojilo ještě ten samý měsíc, do konce roku jich pak bylo ještě víc. Šlo například o některé městské části Prahy, Kladno, Český Těšín, Svitavy, později také Klášterec nad Ohří, Bohumín nebo Karvinou.  

Odezva od lidí závislých na dávkách v hmotné nouzi na sebe nenechala dlouho čekat. „Je to pod lidskou důstojnost. Nakupovat pouze v nejdražších obchodech, které město nasmlouvalo. V obchodech není výběr ze sortimentu, předražené a prohnilé ovoce, nepříjemní prodavači, když vidí, že jdete platit stravenkou. Nepotrestali ani tak dospělé, ale děti, ty teď kvůli tomu strádají,“ uvedla pro média jedna z organizátorek demonstrace uspořádané v Litvínově proti této formě paušalizace dva měsíce po zavedení novinky. „Nám klienti říkali, že skutečně na ten nájem nemají,“ řekl zase tehdy k úbytku peněz v rodinách terénní pracovník. Nakonec zasáhla v listopadu 2008 zástupkyně veřejného ochránce práv a označila postup města Litvínova, tedy výplatu příspěvku na živobytí v poukázkách paušálně všem, za postup nezákonný. 

 „Šetření ukázalo, že se MěÚ Litvínov dopustil řady hmotněprávních a procesněprávních pochybení, přičemž k nejzávaznějším patří:

– nezákonně stanovené kritérium pro výplatu dávky formou poukázek pro ty příjemce, kteří 6 měsíců pobírali podporu v nezaměstnanosti a byli evidováni na úřadu práce …

– nezákonné stanovení poměru výplaty dávek 70 % formou poukázek a 30 % peněžní formou plošně, bez individuálního posouzení skutečných potřeb příjemců.“

Zdroj: https://www.ochrance.cz/aktualne/tiskove-zpravy-2018/vyplata-davek-formou-poukazek-v-litvinove-vykazuje-radu-vaznych-pochybeni/

Na dva roky pak poukázková mánie pominula. Obce mohly dál sociální dávky vyplácet věcnou formou, pokud hrozilo, že peníze skončí v automatech nebo v alkoholu, jen nebylo možné ze zneužívání podezřívat všechny příjemce dávky. Pak ale přišel rok 2011 a s ním sociální reforma ministra práce a sociálních věcí Jaromíra Drábka, kterou byla agenda hmotné nouze převedena z přenesené působnosti obcí rovnou na stát. Přesněji, na nově zřízený Úřad práce České republiky a jeho čtrnáct krajských poboček. 

Převod dávek z obcí na stát doprovázela úprava zákona účinná od 1. 1. 2012, v níž se uplatnily výhrady ombudsmana z roku 2008, ovšem trochu jinak, než veřejný ochránce práv zamýšlel. Namísto posílení individuálního posuzování situace každého klienta se rovnou v zákoně objevila možnost vyplácet příspěvek na živobytí v poukázkách k nákupu zboží v obdobném poměru jako kdysi v Litvínově a dalších obcích zapojených do experimentu (z 35 až 65 procent), tehdy ještě v papírové i elektronické podobě (nyní již zrušenou sKartou). 

„(5) Způsob výplaty určuje plátce dávky tak, že bere v úvahu schopnosti a možnosti osoby v hmotné nouzi s dávkou v hmotné nouzi hospodařit a využít dávku k účelu, ke kterému je určena. Způsob výplaty

a) příspěvku na živobytí může určit plátce dávky tak, že nejméně 35 % a nejvýše 65 % přiznané dávky bude poskytnuto využitím platební funkce karty nebo poukázky opravňující k nákupu zboží ve stanovené hodnotě.“

§ 43 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi platné od 6. 12. 2011, účinné od 1. 1. 2012 

Až na nešťastnou sKartu bylo toto znění zákona využíváno sedm let, od začátku roku 2012 až do listopadu 2017. V kombinaci se stále platnou pojistkou proti zneužívání dávek ve výše uvedeném § 42 šlo, i přes výslovné uvedení možnosti a zpřesnění podmínek pro výplatu dávky v poukázkách, o právní úpravu dostatečnou pro sledování účelu dávky i pro zajištění individuální práce s klienty v hmotné nouzi. 

To se však změnilo po návštěvě poslankyně Jany Pastuchové (ANO) na některém z kontaktních pracovišť Úřadu práce, kde naznala, že je potřeba stanovit poukázky napevno všem osobám, které zůstávají v hmotné nouzi déle než 6 měsíců. V březnu roku 2016 podala poslanecký pozměňovací návrh k právě otevřené senátní novele zákona, čímž byl nadobro znemožněn jakýkoli jiný než mechanický postup specialistů v oblasti hmotné nouze. 

Kdo je zkrátka chudý „moc dlouho“, tj. 6 měsíců a déle, ten dle zákona automaticky inklinuje ke zneužití příspěvku na živobytí, pokud by ho celý dostal v penězích, případně (samozřejmě) ztratil schopnost s penězi správně nakládat. Jinak se nedá vyložit znění ustanovení § 43, jak je účinné dosud, kdy je délka chudoby dávána do přímé souvislosti se schopnostmi a možnostmi dávku účelně použít. Už žádné „může určit plátce dávky“, v případě pobírání příspěvku na živobytí déle než půl roku prostě „bude dávka vyplácena“ v poukázkách. Jde jen o to, jestli z více než jedné třetiny nebo skoro ze dvou třetin.

(5) Způsob výplaty určuje plátce dávky tak, že bere v úvahu schopnosti a možnosti osoby v hmotné nouzi s dávkou v hmotné nouzi hospodařit a využít dávku k účelu, ke kterému je určena. Způsob výplaty

a) příspěvku na živobytí může určit plátce dávky tak, že nejméně 35 % a nejvýše 65 % přiznané dávky bude poskytnuto využitím poukázky opravňující k nákupu zboží ve stanovené hodnotě. Příjemci dávky, který pobírá dávku déle jak 6 měsíců v posledních 12 měsících, bude dávka vyplácena tak, že nejméně 35 % a nejvýše 65 % dávky bude vyplaceno poukázkami opravňujícími k nákupu zboží ve stanovené hodnotě.

§ 43 odst. 5 písm. a) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (aktuální znění, v praxi se projevuje od prosince 2017)

Zdůvodnění takto striktní právní úpravy nenacházíme v žádné analýze dopadů, ale jen na pár řádcích argumentace v pozměňovacím návrhu k novele, která oběma komorami Parlamentu tou dobou proplouvala již třetím rokem. Argumenty se přitom nápadně podobají těm překonaným z let 2008 a 2011, včetně nápadu na zavedení obdoby sKarty a iluze o tom, že hmotná nouze je především otázkou rozhodnutí těch, kdo jí trpí. Přesto byla novela zákona 7. září 2016 schválena drtivou většinou souhlasících nebo zdrženlivě mlčících poslanců a poslankyň napříč politickým spektrem. Do praxe se stravenky dostaly v prosinci 2017.

„Ubyly by případy, kdy jsou klienti viděni v obchodě, jak si za dávky hmotné nouze kupují alkoholické nápoje. Delším pobíráním dávek hmotné nouze u klienta a společně posuzovaných osob dochází k uspokojení se svou životní situací. Změnou tohoto ustanovení by u některých z nich došlo k větší motivaci najít si zaměstnání. Jestliže se ve společné domácnosti nacházejí děti, byla by mnohem větší pravděpodobnost, že dávky budou využity na nákup potravin pro děti a neskončí například v hracích automatech nebo nákupem alkoholu a cigaret. Dále některé společnosti distribuující tyto poukázky zavádějí již dne ve zkušebním provozu elektronické karty místo papírových kupónů. Tím by se zjednodušila celá distribuce poukázek.“

Pozměňovací návrh Jany Pastuchové k senátní novele zákona o pomoci v hmotné nouzi (sněmovní tisk 156) ze dne 3. 3. 2016

Podobně jako v roce 2008, zpětná vazba od příjemců dávek v hmotné nouzi přišla hned kolem Vánoc roku 2017. Historie se zkrátka opakuje. Namísto lokálních demonstrací se tentokrát skoro každý den objevovaly zprávy v médiích s celostátním pokrytím (Blesk.cz nebo TV Nova) o tom, komu všemu poukázky zkomplikovaly život a ohrozily zdraví, ačkoli není ani teoreticky možné, že by dávku mohl zneužít. Samotným Úřadem práce, Svazem měst a obcí nebo třeba Asociací poskytovatelů sociálních služeb byla hned první měsíc zavedení nového opatření požadována náprava. 

Návrhy neřeší skoro nic

V únoru 2018 vznikly již v novém složení Poslanecké sněmovny hned dva návrhy další novely zákona o pomoci v hmotné nouzi. Se změnou tedy nepřišel gestor zákona, Ministerstvo práce a sociálních věcí, ale opět zákonodárci. Návrhy lze nicméně s trochou zjednodušení označit jako „vládní“ (sněmovní tisk 89) a „opoziční“ (sněmovní tisk 99) podle toho, jak se k nim postavila vláda v demisi. S „vládním“ návrhem vláda vyslovila souhlas, k „opozičnímu“ zaujala neutrální stanovisko. Pro většinu osob v hmotné nouzi je však vcelku jedno, který z návrhů má teď lépe položenu startovní čáru pro jednání Výboru pro sociální politiku 21. června 2018, a tím i pro další cestu legislativním procesem. Skoro nikomu totiž žádný z nich nepomůže.

„Vládní“ návrh má ambici řešit nikoli problém s poukázkami u osob v hmotné nouzi, ale výhradně problém institucí, které s poukázkami přijdou do kontaktu. Od poukázek tak má být upuštěno u osob se zdravotním postižením jen v případě, že jsou klienty pobytových sociálních služeb nebo pokud jsou hospitalizováni po celý kalendářní měsíc, a také u osob s omezenou svéprávností, jejichž opatrovníkem jsou obce. Myšleno je i na samotný orgán pomoci v hmotné nouzi. Do návrhu novely se tak dostala výjimka pro osoby, jejichž výše dávky nepřesahuje 500 Kč, a také úhybná možnost Úřadu práce zohledňovat „případy hodné zvláštního zřetele“, u nichž bude od (jinak stále výchozí) výplaty dávky v poukázkách moci být upuštěno. Případy hodné zvláštního zřetele již zákon zná při posuzování nároku na doplatek na bydlení a s jeho zpřesňováním to při posledních novelizacích nedopadlo dobře. Paragraf 33 byl kvůli nutnému zajištění předvídatelnosti práva doplněn o § 33c a § 33d, které jsou oba dle veřejné ochránkyně práv (v případě § 33d též podle skupiny senátorů a Krajského soudu v Praze) problematické z hlediska konformity s ústavním právem na rovný přístup k pomoci v hmotné nouzi. 

„Opoziční“ návrh iniciovaný Národní radou osob se zdravotním postižením sice řeší problém osob v hmotné nouzi, ale jen těch, jejichž zdravotní stav je vážný, seniorů starších 68 let nebo osob, které pečují o vážně zdravotně postižené. Shodně s vládním návrhem chce tato skupina poslanců upustit od poukázek u osob s opatrovníkem a to je vše. Ačkoli bylo záměrem poslanců tímto návrhem ulevit od poukázek rodinám dotčených nepříznivým zdravotním stavem, spousta z nich sítem propadne.  

Nedostatečnost obou návrhů na změnu výplaty dávek v poukázkách je zřejmá z výčtu současných příjemců příspěvku na živobytí, kteří mají podle nich poukázky pobírat dát. Jaksi preventivně. Jen proto, aby si na svou chudobu moc nezvykali. V některých případech jsou to osoby, jejichž podezírání ze zneužití dávky je na hraně či již za hranou vládních koncepcí, evropských cílů i lidských práv.

Při projednávání této a všech dalších novel zákona o pomoci v hmotné nouzi je nutné si uvědomit, že příspěvek na živobytí není dávkou pro dlouhodobě nezaměstnané, ale pro dlouhodobě chudé. Do této kategorie osob spadají jak uchazeči o zaměstnání, tak osoby neaktivní v důsledku péče o malé děti nebo kvůli vysokému věku a často i chudí zaměstnaní. Déle než půl roku pobírají tuto sociální dávku výhradně osoby, jejichž schopnost zvýšit si příjem vlastním přičiněním, tedy prací, prodejem či jiným využitím majetku nebo uplatněním nároků a pohledávek, je již nyní prověřována dle § 11, proto není na místě ještě více prohlubovat sociální problém domácností v hmotné nouzi poukázkami, není-li pro jejich aplikaci odůvodnění. Představa, že si chudí svou chudobu kvůli poukázkám raději rozmyslí, je pošetilá.

Život bez peněz

V dubnu tohoto roku proběhl ve spolupráci Institutu pro sociální inkluzi a společnosti Člověk v tísni průzkum mezi osobami v hmotné nouzi dotčenými posledními úpravami zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dotazováno bylo 58 osob v hmotné nouzi po dobu delší než 6 měsíců (44 žen a 14 mužů), klientů společnosti Člověk v tísni v osmi krajích, kteří jsou zároveň vedeni na 18 kontaktních pracovištích Úřadu práce. Všichni bez rozdílu dostávají poukázky. Problém s nimi uvedlo při strukturovaných rozhovorech prováděných terénními pracovníky 95 % respondentů. 57 % dotazovaných osob přitom pečovalo o děti, z toho 18 o děti předškolní (čtyři s nárokem na rodičovský příspěvek) a tři osoby pečovaly o děti s postižením (z toho o jedno dítě ve II. stupni závislosti). 31 % dotazovaných bylo ve věku nad 50 let, z toho nad 68 let ani jeden a s nárokem na starobní důchod jedna osoba. Devět klientů bylo osobami se zdravotním postižením, z toho tři se zdravotním omezením, čtyři v 1. stupni invalidity a dva ve 2. nebo 3. stupni invalidity. 

Dle „vládního“ návrhu by z těchto osob nebyla poukázek zbavena ani jedna osoba, protože zdravotně postižení nebyli v ústavech, po nemocnicích ani nesvéprávní a nikdo také nepobíral příspěvek na živobytí ve výši pod 500 Kč (viz dále). Dle návrhu „opozičního“ by na peníze místo stravenek mohli pomýšlet tři lidé, tj. 5 % z oslovených. Při znalosti počtu osob, kterým byl v dubnu 2018 vyplacen příspěvek na živobytí v poukázkách, lze dovodit, že „opoziční“ návrh přináší řešení pro něco přes 3 tisíce rodin z 69 tisíc. Kapka v moři a zároveň zachování pachuti podezírání, že matky na rodičovské koupí dětem místo mléka rum, předpokladu, že invalidé v 1. nebo 2. stupni se kvůli stravenkám rádi proběhnou a u lidí nad 50 let je jen jejich chyba, že si za půl roku nedokázali najít práci nebo mají příliš nízkou mzdu.

Průměrně dostávají lidé oslovení v průzkumu 39 % příspěvku na živobytí v poukázkách. Vyšší podíl, 50 až 65 %, byl zaznamenán na kontaktních pracovištích Úřadu práce v Ústeckém kraji a také v hlavním městě. Vyšší než 35% podíl dostávalo 28 % osob. Ani jeden z oslovených klientů nepobíral příspěvek na živobytí v částce nižší než 500 Kč. Nejméně v poukázkách dostávala jedna osoba, a sice 250 Kč, což však představovalo 40 % celkové výše dávky. Průměrně dostávají klienti v poukázkách 1 965 Kč (dle sdělení Úřadu práce je to 1 430 Kč). Jen třetina klientů v hmotné nouzi si vybavuje, že dostali nějaké poučení o procentu vyplácení dávky v poukázkách. Ostatní tvrdí, že poučení nedostali nebo to neví („výchovná“ funkce poukázek je tímto značně zpochybněna). Zarážející výpovědí o službách Úřadu práce je, že 62 % jeho klientů nedostalo do ruky seznam prodejen, kde mohou poukázky uplatnit, nebo dostali seznam, na němž převažovaly prodejny v jiné obci, než kde bydlí.

K identifikovaným potížím s poukázkami patří zejména tyto:

  • 82 % osob dotčených poukázkami uvádí jako komplikaci, že je dostávají jindy než peníze
  • 61 % musí s poukázkami nakupovat dráž
  • 53 % nemá kvůli poukázkám dost peněz na bydlení 
  • 51 % se setkává s negativními reakcemi u pokladen
  • 42 % nemá dost peněz na ostatní základní potřeby (hygiena, doprava, domácí potřeby, oblečení, obuv)
  • 35 % nemá dost peněz na léky

Připomeňme, že zákon o pomoci v hmotné nouzi blíže specifikuje ústavní právo na pomoc v hmotné nouzi, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Stejně tak je právem chudých, aby ústavou garantované životní minimum dostávali primárně v penězích.

„Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek“. 

Listina základních práv a svobod, čl. 30 odst. 2

„Tento zákon stanoví životní minimum jako minimální hranici peněžních příjmů (dále jen „příjem“) fyzických osob (dále jen „osoba“) k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb.“ 

Zákon č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, § 1 odst. 2

K uplatňovaným reakcím klientům na poukázky patří tyto:

  • 69 % osob kupuje vždy něco navíc, protože se na poukázky nevrací
  • 36 % mění poukázky za peníze, nejčastěji v poměru poukázka 100 Kč za 80 Kč (v 10 % případů jen za 50 Kč)
  • 14 % využívá poukázky k nákupu alkoholu a cigaret

Je zřejmé, že bez dalších služeb se poukázky nejen míjí účinkem, ale hlavně prohlubují mizérii chudých. Plošné nasazení stravenek možná uspokojí politiky plnící vládní program, ale rozhodně nesníží závislost na sociálních dávkách. Bez individuální práce s klienty, ať už případové ze strany Úřadu práce nebo s využitím institucionální spolupráce státu s poskytovateli sociálních služeb, nelze očekávat výrazné snížení chudoby v Česku. Nejsme na tom tak dobře, jak si myslíme. Skoro milion lidí vězí v exekucích, nejméně dvě stě tisíc domácností bydlí v nevyhovujících podmínkách a/nebo by bez podpory státu nebydlely vůbec. Poukázky vyplácené plošně ke zlepšení šance na odražení se ode dna nijak nepřispívají.

Alena Zieglerová

Přehledné infografiky k textu najdete zde.

 

Sociální dávky v poukázkách. Kde se vzaly a kam kráčí?