Zásluhové pojistné sociální dávky si významná část plátců pojistného podle zákona nezaslouží. Na podporu v nezaměstnanosti musí zaměstnanci přispívat dvakrát déle a vydělávat dvakrát víc, než jak dlouho a v jaké výši ji pak budou pobírat. Dávky na bydlení předpokládají buď dlouhodobě stabilní prostředí, nebo naopak rychlý pád do chudoby. Všechny ostatní případy má vyřešit mimořádná okamžitá pomoc, která tak není ani mimořádná, ani okamžitá. Dlouho opomíjené nedostatky sociálního systému zkomplikují občanům zasaženým pandemií překonání krize.
Sluší se ocenit, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) udělalo v souvislosti s koronavirovou krizí ke zpružnění systému pojistných i nepojistných sociálních systémů hodně a inspirovalo tím i finanční a živnostenské úřady, které se, trochu nečekaně, také ujaly provádění sociálních transferů. Možnost posílat e-mailem i bez elektronického podpisu žádosti o získání kompenzačního bonusu pro osoby samostatně výdělečně činné (OSVČ), stejně jako žádosti o většinu sociálních dávek, je přelomem, který snad i po koronaviru přispěje k urychlení digitalizace kontaktu se státní správou s využitím pouhé občanky a propojených informačních systémů. K usnadnění přístupu k sociálním dávkám významně přispělo i jednorázové upuštění od povinnosti doložit příjmy a výdaje pro účely příspěvku na bydlení a přídavku na dítě.
Státu, co mu náleží, občanům ale jen trochu a ne všem
Snaha, nebo alespoň vyslechnutí proseb, o stručnost nově vznikajících formulářů, si rovněž zaslouží ocenění. Otázkou ale je, proč bylo nutné narychlo něco nového ze dne na den tvořit. Odpověď zní: protože systém sociálních dávek, včetně těch, na které lidé odvádějí část své výplaty, nepočítá s odpovídajícím „pojistným plněním“ ze strany státu. Stát totiž zhusta vybírá víc, než je pak ochoten platit.
Zákon o nemocenském pojištění například počítá s tím, že standardně bude o dítě v karanténě (nebo o dítě nemocné) pečováno maximálně 9 dní a že takovou péči vyžaduje jen dítě do 10 let. Z nejasného důvodu je přitom přilepšeno dětem osamělých rodičů, které mohou marodit až do 16 let, a jejich rodiče mají na ošetřovné nárok až 16 dní. Při pečlivém lajnování strategií obou typů rodičů ovšem nějak uniklo, že dítě může marodit nebo mít z důvodu karantény zavřenou školu i déle. O tomto nedostatku se ví dlouho, ale MPSV probral z letargie až koronavirus, a ještě jen dočasně. Pravidla pro pobírání ošetřovného po celou dobu omezení škol platí podle zvláštního zákona jen pro rok 2020 a věk dětí, o které je možné pečovat, byl na tu dobu šalamounsky zprůměrován na 13 let, takže samoživitelé dětí třinácti- až šestnáctiletých mají smůlu.
Ani dočasný zákon přijatý ve stavu nouze ovšem neodstranil nespravedlnost, že někteří pracující – OSVČ a zaměstnanci činní na základě dohod o provedení práce nebo o pracovní činnosti (DPP/DPČ) – mají sice za určitých podmínek také povinnost přispívat do systému nemocenského pojištění, ale z práva na čerpání ošetřovného jsou vyloučeni. Zatímco OSVČ získaly prakticky souběžně nárok alespoň na náhradní podporu od živnostenských úřadů, která ošetřovné kopíruje, k rodičům pracujícím na DPP/DPČ se vláda postavila zády. Teprve poslaneckým návrhem byl po mnohatýdenní prodlevě schválen návrh poslanců na zpětný nárok na ošetřovné dětí zaměstnanců – dohodářů. Zákon schválil senát 29. 4. 2020 a bude teprve předložen k podpisu prezidenta. Nutno dodat, že podmínkou čerpání ošetřovného bude u dohodářů dosud běžící DPP/DPČ, přičemž výpovědní doba činí u těchto dohod pouhých 15 dní.
Nerovnováha mezi požadavky a nároky od státu je také patrná u příliš nízké výše podpory v nezaměstnanosti. Již od roku 2012 platí, že kdo odvádí v rámci sociálních odvodů příspěvek na státní politiku zaměstnanosti ze své výplaty po dobu alespoň jednoho roku v posledních dvou letech, má za to nárok na podporu v nezaměstnanosti ve výši 45 procent svého čistého výdělku po dobu pouhých pěti měsíců. Toto minimum platí pro lidi do 50 let věku, jinak je to osm měsíců, u osob nad 55 let pak měsíců jedenáct, což pořád není aspoň stejně dlouhá doba, po jakou ti lidé museli do systému minimálně přispívat. Důvodem pro takto nízkou podporu je ukončení pracovního poměru dohodou nebo ze strany zaměstnance bez vážných důvodů.
K vyrovnání poměru mezi tím, co zaměstnanci odvádějí a dostávají, bohužel MPSV ani za devět let platnosti této, původně dočasné, restrikce nedospělo. V zákoně o zaměstnanosti není dokonce ani výslovně uvedeno, že dohod s vyznačením organizačních důvodů pro ukončení pracovněprávního vztahu se nízká podpora v nezaměstnanosti netýká. Jen v roce 2011 přislíbil Úřad práce ČR v médiích, že tak bude postupovat, a snad tak dosud všude po republice postupuje. Zaměstnanci propuštění kvůli koronaviru si tedy i v případě uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru, pokud dohoda výslovně zmíní organizační důvody, možná sáhnou na 65 % původního čistého výdělku po dobu prvních dvou měsíců, na polovinu po dobu dalších dvou měsíců a nakonec na 45 % po zbytek podpůrčí doby podle svého věku. Bude-li to jinak, měli by se odvolat, byť zákon na jejich straně příliš nestojí.
Místo ochrany před pádem do chudoby složité vyprošťování z jámy
Trochu jiné nedostatky se v době koronakrize projevují u nastavení dávek nepojistných, tedy těch vyplácených z daní. V oblasti nepojistných sociálních dávek jsme bohužel svědky pošetilého vhánění lidí do dávek pomoci v hmotné nouzi, intenzivně zejména do té „mimořádné“, která ze všech nejvíc závisí čistě na dobré vůli a pochopení konkrétních pracovníků Úřadu práce a na neveřejných metodických doporučeních MPSV. Úplně stejně to probíhalo v éře ministra Drábka (2010 – 2012), pro kterého byla mimořádná okamžitá pomoc (MOP), takzvaná MOPka, univerzální odpovědí na jakoukoli otázku novinářů, byť pak skoro nikomu nebyla přiznána. Víc k tomu snad jen citát autorky tohoto komentáře z doby před třemi lety: „Kdykoli se sociální politika v oblasti příjmů chudých dostává do úzkých, objevuje se ve vyjádřeních odpovědných politiků podezřele často dávka mimořádné okamžité pomoci. MOPka je tedy něco jako indikátor blížící se pohromy pro chudé.“
Čekat, až se lidé propadnou na dno, je přitom zejména u dohodářů, pro něž je MOPka zároveň dosud jedinou možností pomoci (na pozdně schválené ošetřovné řada z nich nedosáhne) a u nichž by dávalo daleko větší smysl podpořit je jako všechny ostatní krizí postižené pracující, aby nepropadli do nouze. Výmluvy, že by se například při jejich zařazení do podpory kompenzačním bonusem špatně počítaly jejich různorodé a nepravidelné příjmy, neobstojí ve srovnání s OSVČ na hlavní i vedlejší činnost, jejichž příjmy jsou různorodé a nepravidelné úplně stejně a na kompenzační bonus přesto dosáhnou.
Na chybné sázce MPSV na MOPku nic nemění ani zmírnění drakonických pravidel pro tuto dávku v případech prokazatelného zasažení žadatelů opatřeními proti koronaviru, byť jejich zavedení lze přivítat. Systémově je tento postup státu zkrátka špatný a vede k přetížení systému nastaveného pro opravdu mimořádné případy. Důsledkem je čekání na MOP týden až dva, ovšem jen za předpokladu, že se žadatelům složitou žádost podaří správně vyplnit hned napoprvé, což 90 procent žadatelů dle vyjádření MPSV nezvládá. „Okamžitost“ zásahu MOPkou lze za období od 1. do 17. dubna vyjádřit pouhými 43 procenty. Ve zbývajících 57 procentech je o dávce dosud rozhodováno, nebo byla žádost o ni vrácena žadateli k doplnění.
Samostatnou kapitolou nevhodně nastavené podpory nepojistnými sociálními dávkami je pak podpora bydlení – příspěvkem a doplatkem na bydlení. Už jsme naznačili, že příjemci příspěvku na bydlení z doby před koronavirem nemuseli v dubnu na Úřad práce nic dokládat a tato dávka jim byla podle předchozích dokladů přiznána i pro období od dubna do června. Noví žadatelé ovšem narazí na značnou nepružnost, která je pro příspěvek na bydlení typická. Je to totiž dávka postavená na předpokladu, že se lidé mají víceméně stejně po dobu nejméně šesti měsíců.
Nárok na příspěvek na bydlení se posuzuje podle předchozího kalendářního čtvrtletí, takže v květnu podle situace v lednu až březnu. O dávce se rozhoduje do 30 dnů, takže přinejlepším do konce května. Vyplacena pak musí být do konce měsíce následujícího, čili června. S trochou štěstí tedy květnový žadatel dosáhne s příspěvkem na bydlení na červencovou platbu nájemného. Kdo přišel v březnu o práci nebo o zakázky, v dubnu zaplatil nájemné z rezerv a v květnu se rozhodl požádat o tuto dávku státní sociální podpory, bude si muset dobu čekání na příspěvek na bydlení proložit MOPkou, aby nemusel za květen a červen dlužit na nájemném a dalších službách spojených s bydlením. O MOP už jsme ale psali výše, že funguje spíš tak napůl a rozhodně ne okamžitě.
Tohle neveselé vyprávění o příspěvku na bydlení by bylo možné vyvážit zprávou o možnosti neplatit nájemné díky nově účinnému zákonu Ministerstva pro místní rozvoj. Smutným faktem ovšem je, že právě příspěvek na bydlení, jakožto dávka určená výhradně pro stabilní situace, zafunguje v souvislosti se státem schváleným pardonem v platbách nájemného po dobu od března do července a podmínkou jeho splacení do prosince, paradoxně proti nájemcům, pokud se do června nezmění podmínky pro nárok na jeho získání v zákoně o státní sociální podpoře. V červenci totiž a) předkrizoví příjemci příspěvku na bydlení opět nic dokládat nebudou (podle situace na úřadech práce) a budou příspěvek na bydlení pobírat dál až do září, nebo b) všichni žadatelé budou muset doložit své vynaložené výdaje na bydlení za období od dubna do června. Kdo nevynaložil nic, nic nedostane.
Máme tu sice ještě doplatek na bydlení, kterým by šlo nedostatky příspěvku na bydlení vykrýt, ten je ovšem jednak ve zhruba stovce obcí kvůli bezdoplatkovým zónám nefunkční, takže se případní zájemci musí nejprve ujistit, že nebydlí na špatné adrese, ale hlavně je doplatek na bydlení určen výhradně pro chudé, konkrétně pro domácnosti s příjmem do 1,3násobku životního minima. Což nás vede zpátky ke kritice povahy systému nepojistných sociálních dávek jako dávek buď dosti nepružných, nebo dostupných až pro lidi skutečně na dně.
Závěr
Budiž nám všem koronavirová epidemie poučením, že na dno se lze dostat rychle, ale skutečný kumšt sociální politiky spočívá v nastavení systému tak, aby tomu co nejdéle účinně bránil. Sociální trampolína není klišé ani původní nápad ministryně Maláčové, ale podmínka přežití krize tak, jak ji před 19 lety nastavilo Světové ekonomické fórum ve švýcarském Davosu: „Vzhledem k tomu, že hospodářský a sociální rozvoj lze nastartovat a udržet pouze souběžně, je nutná sociální trampolína, která co nejširší počet potřebných lidí vymrští bezprostředně zpět do hlavního produktivního proudu společnosti.“
Alena Zieglerová, IPSI (Psáno pro Deník Referendum, 6.5.2020)