Prakticky při všech volbách, aktuální krajské a senátní klání nevyjímaje, přichází na přetřes otázka našeho příliš štědrého sociálního systému, kvůli němuž někteří lidé nejsou ochotni pracovat. Je to zmiňováno tak často, že jen málokdo pochybuje o tom, že se u nás ze sociálních dávek dá docela dobře žít. Od přijetí této „pravdy“ pak je už jen krůček k návrhům řešení typu „dávky jen za práci“ nebo „snižme jim dávky, ať pracují“. Jak je to doopravdy, lze přitom snadno vysledovat právě v této době, kdy nezaměstnanost prakticky neexistuje.

Než všechny klienty Úřadu práce označíme za lenochy, bude možná vhodné zaměřit se na strukturu současných nezaměstnaných a pak si konečně přiznat, že v České republice není sociální systém ani štědrý, ani nefunguje motivačně jako trampolína pro vstup nebo návrat do běžné společnosti. Kombinace léta prakticky neměnných služeb zaměstnanosti a sociálního zabezpečení odchýleného od služeb k dávkám je zkrátka systém zastaralý.

topka-odmena

V evidenci nezaměstnaných máme 188 tisíc lidí déle než 12 měsíců. 70 procent z nich (zhruba 130 tisíc lidí) setrvává na Úřadě práce dokonce déle než dva roky, což je o 8 procent vyšší poměr, než je průměr v EU-28.[1] Počet dvou- a víceletých uchazečů o zaměstnání představuje skoro třetinu všech nezaměstnaných v ČR.[2] Není to však závratná výše dávek, co tyto lidi udržuje v nezaměstnanosti. Jde o to, že pro třetinu nezaměstnaných nemáme v Česku vytvořeny účinné postupy aktivní politiky zaměstnanosti, které by dokázaly reagovat na jejich potřeby a které by současně motivovaly zaměstnavatele k přijetí znevýhodněných osob do zaměstnání.

 

Co je úkolem Úřadu práce?

 

Odpověď na tuto otázku se zdá být jasná: najít uchazečům práci a zaměstnavatelům zaměstnance. Praxe však ukazuje na něco jiného. Analýza vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti za rok 2015 vydaná Ministerstvem práce a sociálních věcí hrdě hlásí: „Díky efektivnějšímu fungování ÚP ČR se zvýšil počet těch, kteří se uplatnili na trhu práce právě pomocí jeho pracovníků, na 128,0 tis. (nárůst o 43,1 tis.). Počet těch, kteří si našli práci sami nebo začali podnikat bez podpory ÚP ČR, naopak poklesl o 40,2 tis. na 338,4 tis.“[3] Jinými slovy, počet lidí, kteří si sami našli práci nebo bez pomoci Úřadu práce začali podnikat, je třikrát vyšší než počet těch, kterým Úřad práce k uplatnění na trhu práce pomohl. A to jde přitom o meziroční posun výkonu Úřadu práce k lepšímu více než o třetinu (!).

Další neklamnou známkou toho, že úloha Úřadu práce je někde jinde, je složení jeho zaměstnanců. Náhodným výběrem kteréhokoli z kontaktních pracovišť ÚP ČR na webových stránkách[4] lze ověřit poměr pracovníků, kteří se zabývají zaměstnáváním uchazečů nebo prací se zaměstnavateli, a těch, kteří jsou zaneprázdněni výplatou či kontrolou výplaty dávek. Poměr je neúprosný, 3 : 2 ve prospěch dávek.

Ať už byly historické souvislosti přeměny instituce původně zaměřené na zaměstnanost jakékoli (k milníkům tohoto vývoje patřil převod dávek státní sociální podpory od okresních úřadů na úřady práce v roce 2004 a dále převod agendy pomoci v hmotné nouzi na Úřad práce ČR v roce 2012),[5] nezbývá než poctivě redefinovat úlohu Úřadu práce jakožto instituce primárně zaměřené na zajišťování příjmu občanů, kterým se z různých důvodů nedaří nebo objektivně nemohou bez pomoci státu uspokojovat své společensky uznané potřeby.

 

Zajišťování příjmu jakožto hlavní úloha Úřadu práce

 

Jakmile je tedy zřejmé, že příjem je to hlavní, kvůli čemuž lidé na Úřad práce přicházejí, začíná být zřejmý i rozpor mezi očekáváním uchazeče o zaměstnání, resp. osoby v hmotné nouzi (což bývá v případě dlouhodobě nezaměstnaných jeden a ten samý člověk), a tím, co jej na Úřadě práce čeká. Potřeby klienta se nutně míjejí s tím, co je mu ze strany dávkové a zaměstnanostní části Úřadu práce (často různými lidmi v odlišných budovách) nabízeno. Dávky nejsou dost vysoké na to, aby pokryly náklady na život, avšak nabídky práce se na úseku nepojistných sociálních dávek ÚP těžko klient dovolá. Nabídka veřejné služby, pokud projde senátní novela zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi,[6] tuto bídu ještě znásobí, protože místo práce za mzdu nabídne úsek nepojistných sociálních dávek klientovi maximálně hypotetickou možnost nepřijít o životní minimum, pokud odpracuje pro obec nejméně 20 hodin, při 30 hodinách si pak polepšit o 121 Kč, tedy o 4 koruny za hodinu práce.[7] Koncept „dávky za práci“ je dle nálezu Ústavního soudu nepřijatelný,[8] proto je výpočet proveden skutečně jen z toho, co si člověk v hmotné nouzi „vydělá“ navíc oproti minimálnímu příjmu mimo režim sankcí, jímž je životní, nikoli jen existenční, minimum. A vydělá si buď méně, než když nepracoval, nebo prakticky totéž, co měl předtím bez práce.

Nabídky zaměstnání, které tentýž klient obdrží na úseku zprostředkování zaměstnání ÚP, zase zpravidla nevyhovují jeho aktuálním finančním možnostem z hlediska nutnosti sladit pracovní život s péčí o děti (školka je pro nezaměstnané prakticky tabu) a také s potřebou vynaložit prvotní náklady spojené s adaptací na zaměstnání (kamkoli dojet, koupit si další boty či oblečení je problém). Bohužel, příjmová situace na úseku zprostředkování zaměstnání řešena není. Úřadem práce aktuálně zkoušený nový nástroj aktivní politiky zaměstnanosti Příspěvek na mobilitu, který na tyto potřeby cílí, je pracovníky zprostředkování zaměstnání nabízen prokazatelně nedostatečně, na některých pracovištích Úřadu práce dle ohlasu klientů vůbec. Pracovníci zprostředkování se nejspíš necítí být pro tuto úlohu ti praví, když jejich prací je přeci primárně zprostředkovávat zaměstnání.

Úřad práce může být efektivní v pomoci dlouhodobě nezaměstnaným závislým na dávkách, pokud účelně propojí obě své agendy (zaměstnanost a dávky) a nejméně k třetině svých klientů přistoupí bez nadbytečných emocí jako k lidem s legitimním zájmem zvýšit si svůj příjem. Dávky a mzdy jsou spojité nádoby, které od sebe nelze oddělovat. Výpadek příjmu byť jen na jediný den, natož na dobu „do první výplaty“, se totiž v životě chudých jeví jako nepoměrně větší problém, než za přepážkou úřadu (ačkoli, při těch platech na ÚP ČR, lze jisté pochopení i za přepážkou očekávat).

Nedílnou součástí přerodu Úřadu práce do podoby komplexně pomáhající organizace v oblasti příjmů je také proaktivní práce na řešení dluhů jeho klientů. Dluhy, které se týkají nemalé části dlouhodobě nezaměstnaných, totiž v důsledku hrozby exekucí s potřebou zvýšení příjmu úzce souvisejí. Každý pracovník ÚP v přímé práci s klienty by měl mít alespoň základní znalost vývoje příjmů uchazeče po nástupu do nabízeného programu, na práci na zkoušku, na dotované zaměstnání či rovnou na otevřený trh práce v závislosti na počtu společně posuzovaných osob v té které domácnosti. Dluhové poradenství tohoto typu (vypočítání nezabavitelné částky podle počtu vyživovaných osob) by mělo patřit k základnímu poradenství při zprostředkování zaměstnání, protože může zabránit často neodůvodněnému strachu z nástupu do práce i tam, kde pro vysokou nezabavitelnou částku klientovi žádná exekuce mzdy nehrozí. Složitější úkony, např. pomoc s osobním bankrotem, by měli pracovníci ÚP přenechat odborníkům, o jejichž existenci v místě ale musí vědět a klientům poradit, na koho se mohou obrátit.

 

Nikoli jak na dlouhodobě nezaměstnané vyzrát, ale jak spolu s nimi dosáhnout úspěchu

 

Aktivní politika zaměstnanosti, kam v ČR tradičně spadá především poskytování příspěvků na mzdu vyplácených zejména obcím v podobě podpory veřejně prospěšných prací (VPP) a ostatním zaměstnavatelům na společensky účelná pracovní místa (SÚPM) – oba nástroje představují 2/3 z celkově vynaložených výdajů na APZ[9] – musí v naší zemi nutně projít zásadní změnou, pokud má Úřad práce přispívat ke snižování závislosti svých klientů na dávkách a k jejich přechodu na trh práce.

Zdroj: Česká televize
Zdroj: Česká televize

Na Úřadu práce chybí zejména poradenské služby vázané na reálné potřeby nezaměstnaných, a tedy případová sociální práce zaměřená na klienty, nikoli na obce. Předpokladem pro tuto činnost je nezbytné otevření se státní instituce jejím nestátním partnerům v místech, kde působí, tj. vytváření lokálních sítí zaměstnanosti složených vedle kontaktních pracovišť Úřadu práce také z obcí, místních podniků a nestátních neziskových organizací, které v územní působnosti příslušného pracoviště ÚP poskytují služby v oblasti pomoci s hledáním bydlení, zajišťování péče o děti, dluhového poradenství (zvládání již existujícího zadlužení spíše než pořádání kurzů finanční gramotnosti) a provádějí další práci v terénu, která již není v kapacitních možnostech Úřadu práce, avšak patří k tomu, co nezaměstnaný potřebuje, aby mohl byť vůbec uvažovat o nástupu do zaměstnání.

Role obcí se musí změnit ze zákazníka Úřadu práce na jeho partnera při umísťování obtížně uplatnitelných uchazečů na trh práce, nikoli tedy lidí „zapracovaných“, „šikovných“, kteří „pracovat chtějí“, jakkoli právě takové požadavky znějí ze strany obcí oprávněně. Ne, není oprávněné, aby mzda údržbáře obce byla několik let hrazena z prostředků určených pro znevýhodněné nezaměstnané osoby jen proto, že dotyčného obec požaduje vyplácet i nadále. Úřad práce se může s obcí domluvit na tom, že pracovní místo údržbáře bude považovat za vhodné tréninkové pracoviště pro své klienty, a obec může počítat s tím, že mzda bude ze státního rozpočtu dotována. Za to však Úřad práce může a má požadovat, aby osoba, která toto místo získá, byla vždy jen taková, která práci již delší dobu shání a potřebuje pro svůj start poněkud „měkčí“ prostředí (kromě dotace na mzdu také trpělivost a doprovodné služby), než jaké jí může vytvořit nějaký investor v poli za městem. Akceptovaná dočasnost a pochopení v přístupu ke stále novým klientům na vyhrazených pracovních místech je předpokladem funkčního prostupného zaměstnávání a win-win řešení pro obec i pro Úřad práce.

Chce to jen odvahu ke změně zaběhnutého systému. Oprostit se od zvyku některé lidi v evidenci ÚP považovat za nezaměstnatelné a naopak si zvyknout na to, že než bude dlouhodobě nezaměstnaný, zadlužený, nabídkami nelegální práce opakovaně strhávaný a různě jinak zatížený člověk vhodný k nabídnutí běžné firmě, je zapotřebí s ním poradensky a velmi prakticky pracovat. Jen zaměstnatelný (job-ready) uchazeč je totiž pro zaměstnavatele cenný. Tím se dostáváme do finále řetězce prostupného zaměstnávání, na otevřený trh práce, na jehož „dobytí“ a setrvání na něm musí celá aktivní politika zaměstnanosti cílit. Cílem APZ není vidět nezaměstnané vykonávat práce prospěšné pro obec, cílem je nezaměstnané nevidět, protože budou zrovna v běžné (a placené) práci.

Představa, že když chudému člověku sebereme dávky a zaměstnáme jej veřejnou službou prakticky zadarmo, povede to k jeho uvědomělému nástupu na plný úvazek k nějaké strojírenské firmě s nedostatkem zaměstnanců, je vysoce naivní. Skončí to fiaskem pro obě strany, protože nebude naplněna základní potřeba příjmu chudého nezaměstnaného (na zítřejší oběd, splátku dluhu či nájem) a nadšená nebude jistě ani strojírenská firma očekávající hotového pracovníka. Mysleme na to, kdykoli někdo z politiků zase s takovým nápadem přijde. Politici říkají jen to, co si myslí, že jim přinese hlasy voličů. Nezaměstnaností se většina z nich nikdy nezabývala a chudé nezaměstnané na vlastní oči zblízka zpravidla nikdy neviděli.

 

Alena Zieglerová

Autorka má za sebou 15 let praxe na Úřadě práce v Mostě, Litvínově a Ústí nad Labem na pozicích v přímém kontaktu s nezaměstnanými, později na tvorbě a realizaci projektů propojujících Úřad práce s obcemi, neziskovkami a místními podniky. Příklady projektů, jichž je iniciátorkou:

Podpora zaměstnanosti v sociálně vyloučených lokalitách Mostecka https://portal.mpsv.cz/upcr/kp/ulk/projekty_esf/ukoncene_projekty/regionalni_individualni_projekty/podpora_zamestnanosti_v_socialne_vyloucenych_lokalitac,

Sociálně vyloučené lokality Ústeckého kraje https://portal.mpsv.cz/upcr/kp/ulk/projekty_esf/ukoncene_projekty/regionalni_individualni_projekty/socialne_vyloucene_lokality_usteckeho_kraje.

 


 

ZDROJE

[1] Doporučení Rady ze dne 15. února 2016 o začleňování dlouhodobě nezaměstnaných osob na trh práce (2016/C 67/01), http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/PDF/?uri=CELEX:32016H0220(01)&from=CS str. 1, bod (2)

[2] Analýza vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 2015 (MPSV) https://portal.mpsv.cz/sz/politikazamest/trh_prace/rok2015/anal2015.pdf , str. 5

[3] Tamtéž, str. 32

[4] https://portal.mpsv.cz/upcr

[5] K historii blíže Mapa událostí http://socialniinkluze.cz/dokumenty/mapaudalosti/, část věnovaná MPSV.

[6] http://www.senat.cz/xqw/webdav/pssenat/original/70542/59252

[7] Více zde: http://www.romea.cz/cz/zpravodajstvi/alena-zieglerova-nezamestnani-si-nyni-mohou-prilepsit-marketingovy-mytus-ktery-skonci-spatne-pro-nezamestnane-i-obce

[8] Nález Ústavního soudu ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. Pl. ÚS 1/12 ve věci zrušení § 30 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a některých ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a návrhu na zrušení některých dalších zákonů http://www.epravo.cz/_dataPublic/sbirky/2012/sb0160-2012.pdf , bod 28

[9] Analýza vývoje zaměstnanosti a nezaměstnanosti v roce 2015 (MPSV) https://portal.mpsv.cz/sz/politikazamest/trh_prace/rok2015/anal2015.pdf , str. 53

 

Jak řešit dlouhodobou nezaměstnanost a závislost na dávkách? Není to nemožné