Institut pro sociální inkluzi pořádal 8. března 2018 v Ústí nad Labem konferenci, na které představil mapu hlavních událostí v sociálním vyloučení a začleňování za posledních 10 let (odkazy na nejzajímavější uzlové body jsou zahrnuty v následujícím textu). 

Institut do mapy zařadil pogromové pochody v Litvínově v roce 2008, které odstartovaly program nulové tolerance ve městě. O rok později zavedla exprimátorka Řápková exekuce sociálních dávek v Chomutově. Tuto praxi vzápětí převzal Litvínov do programu nulové tolerance. 

Špatné praxe vyvážily dobré zprávy z Mostu a Obrnic. V Mostě začaly testovat odpovědné zadávání veřejných zakázek, při kterém firmy musely zaměstnávat také sociálně znevýhodněné. A Obrnice se pustily do komplexního programu sociální inkluze v obci. 

V roce 2011 však celý region zasáhly protiromské pochody podruhé, tentokrát na Šluknovsku. Opakovaly se ještě později v r. 2013 také v Duchcově, který své „sociální politiky“ začal dělat v úzké spolupráci s Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. Mezi tím v Ústí nad Labem vrcholila neuspokojivá situace domů v Předlicích, při zřícení jednoho z nich r. 2012 zemřela žena. 

Čím byla situace v regionu napjatější, tím více vynikla další dobrá praxe z Kadaně, která se od r. 2012 pustila do rozsáhlých integračních programů především pro obyvatele Prunéřova, zavedla systém prostupného bydlení i kvalitních sociálních služeb a dluhového poradenství. 

Institut ukázal, jak významně se v průběhu deseti let měnil přístup některých obcí k sociálnímu vyloučení a začleňování v souvislosti s politickou reprezentací. Nejmarkantněji se to projevilo v Chomutově, který od zavedení exekucí dávek před 10 lety dorostl k opačnému, progresivnímu přístupu, a aktuálně se například snaží rozvinout pilotní projekt sociálního bydlení ve městě. 

Jako lakmusový papírek přístupu obcí a měst k sociálnímu vyloučení působí aktuální zavádění opatření obecné povahy (OOP) – vyhlašování zón se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. I obce, které dříve byly velmi progresivní, k němu přistupují (např. Kadaň a Obrnice), jiné naopak nikoliv. Zajímavý, relativně konstruktivní přístup k vyhlašování zón, zvolil Děčín. 

Téma OOP se také vzápětí objevilo v následné panelové diskusi, kterou moderovala Alena Zieglerová, vedoucí sekce zaměstnanosti a příjmů IPSI. Do panelu pozvala Marii Blažkovou, primátorku Děčína a Jaroslava Kunce a Petra Haufa z krajské pobočky Úřadu práce. Kromě OOP podrobně rozebrali také znovuzavedení veřejné služby v loňském roce a aktuální změny v sociálních dávkách hmotné nouze a s tím související zaměstnanosti. 

Do druhého panelu si moderátor Martin Šimáček, ředitel Institutu pro sociální inkluzi, pozval Danu Nedělníkovou, ředitelku Sdružení azylových domů v ČR, Tomáše Mědílka, vedoucího odboru sociálních věcí a zdravotnictví v Kadani a Pavla Majeráka, ředitele Oblastní charity v Teplicích. Věnovali se rozvoji a financování sociálních služeb v Ústeckém kraji, Martin Šimáček představil kritický pohled na nenaplňování plánovaného rozvoje sociálních služeb v celé řadě měst regionu. Blok se zaměřil na výsledky aplikace nulové tolerance a její destruktivní vliv na sociální práci. Z diskuse se pro nemoc omluvil Martin Klika, náměstek hejtmana. 

Podrobnější výstupy z obou panelových diskusí si přečtěte níže:

1. Sociální služby a sociální práce vs. nulová tolerance 

1.1 Nulová tolerance nefunguje. Nefungují ani exkurze vládních delegací po ruinách. 

Nulová tolerance se jako přístup veřejné správy k sociálně vyloučeným a chudým lidem objevuje od změny režimu v r. 1989. Systematicky ji zřejmě jako první uplatnil v roce 2006 Vsetín při vytlačení chudých a zadlužených lidí z centra města (tzv. pavlačového domu) do buňkoviště na Poschle i do ruin domů mimo město s obhajobou, že jsou předlužení. Navázal Chomutov pod vedením primátorky Řápkové v r. 2009 s exekucí dávek za relativně velmi nízké dluhy vůči městu. Program nulové tolerance jako první pod tímto názvem vyhlásilo město Litvínov v reakci na pogromové pochody sídlištěm Janov koncem roku 2008: „Rozhodli jsme se pro nulovou toleranci. Nebudeme už nadále trpět lidi, kteří narušují pořádek, dopouštějí se přestupků či trestných činů. Už máme jejich chování dost. Bude to stát nemalé prostředky, ale chceme proti nim tvrdě a nekompromisně postupovat,“ uvedlo tehdy vedení města ve svém prohlášení. 

Martin Šimáček (IPSI) v úvodu bloku věnovanému nulové toleranci a současně sociálním službám a sociální práci zmínil rozsáhlou studii o zavádění a dopadech nulové tolerance (NT) v Litvínově a Duchcově. 

Připomněl, že po roce 2008 byla NT zavedena především k mapování situace na sídlišti a jako sada represivních a kontrolních opatření (monitoring, navýšení policejní kontroly a kontrola příjemců dávek: „Exekuce budeme provádět na všech místech, kde by se dalo očekávat, že se tam může nacházet majetek dlužníka. V místě, kde se vyplácejí dávky, večer před hracím automatem, při nákupu v obchodě, u nich doma.“). V roce 2009 byly do NT přidány prvky vycházející ze sociální politiky („prevence a pomoc“) pod heslem „komplexní systém opatření“. Velkou pozornost NT získala v r. 2013 v souvislosti s velmi kontroverzními kontrolami v domácnostech rodin s dětmi, které prováděli společně pracovníci a pracovnice odboru sociálních věcí Městského úřadu Litvínov a Městská policie Litvínov. U některých akcí byla přítomna i média. Autentické reportáže z kontrol, které probíhaly mezi 20. a 22. hodinou, se objevily také v televizním zpravodajství. Společné týmy sociálních pracovníků, úředníků a strážníků kontrolovaly podmínky v domácnostech, konzumaci alkoholu, případně i užívání jiných drog. 

Martin Šimáček konstatoval, že principy nulové tolerance a sociální práce (jako její deklarované součásti) jsou absolutně neslučitelné. Opatření nulové tolerance se podle Šimáčka zaměřují na symptomy, neřeší již ovšem příčiny problému. Přístup NT je primárně represivní, je postaven na kontrole se snahou o disciplinaci populace tzv. „nepřizpůsobivých”. NT je silně ovlivněna politickou objednávkou. Zájem občanů ustupuje do pozadí, stejně jako hledání a realizace skutečných řešení narůstajícího problému sociálního vyloučení a sociálních nepokojů na sídlišti v Janově. V režimu nulové tolerance jsou lidé děleni na „slušné“ a „nepřizpůsobivé“. 

Šimáček také shrnuje, že vývoj v Janově sice není důsledkem jen politiky nulové tolerance, ale NT posiluje některé negativní jevy. Nulovou tolerancí se nepodařilo získat kontrolu nad tím, co se na sídliš děje, ani nad pohybem obyvatel. NT vzbuzuje nereálná očekávání veřejnosti, že je možné vyřešit problémy skrze represi. 

Dohled a disciplinace obyvatel sídliště je podle Šimáčka v rozporu s principy sociální práce, která je postavena na individuálním přístupu k občanovi (klientovi), dobrovolné spolupráci klienta a pracovníka, podpoře klienta pro zvládnutí obtížných životních situací, ale také na ochraně klienta před politickou objednávkou a neadekvátními postupy institucí, pokud nejsou v rozporu s právem. Oproti NT jsou v sociální práci chráněna data a informace o klientovi. Sociální pracovník uplatňuje rovnocenný přístup ke všem osobám/občanům. 

V návazných vystoupeních panelistů Dana Nedělníková, ředitelka Sdružení azylových domů v ČR, uvedla: „Kontrola je legitimní součástí sociální práce, ale pouze za velmi konkrétních a dočasných podmínek, o které se v tomto případě nejedná. Kontroly a šetření bez podnětu, kterým nemůže být jen „špatná adresa“ nebo něčí pocit, že by se v domácnosti mohlo něco „dít špatně“, pod dohledem městské a státní policie, není možné z hlediska sociální práce vnímat jinak, než jako její zneužití.“ 

Tomáš Mědílek, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví v Kadani, řekl: „Nulovou toleranci nechápu jako koncept, ale jako politický vzkaz obyvatelům města, jako nějaký populismus. Zároveň to ale také částečně chápu jako volání o pomoc měst. Bez koncepce rozvoje kraje se nedobereme k funkčním řešením. Stále něco hasíme. Města tomu musí pomáhat, musí být osvícená, ale bez dobré politiky státu se nikam nedobereme.“ 

Pavel Majerák, ředitel Oblastní Charity Teplice, uvedl: „Znám termín nulové tolerance z trestního a přestupkového práva a nemyslím si, že je to tak úplně zavrženíhodná koncepce. NT musí být prostředek ultima racio, neboli prostředek té nejzazší možné reakce orgánu veřejné moci v situaci, kdy nic jiného nezabírá. A to při intenzivní spolupráci s poskytovatelem sociálních služeb. Ten by – podobně jako v trestním právu, kde státní zástupce může trestní řízení shodit ze stolu z důvodu neúčelnosti – do situace vstoupil a došlo by k jejímu kompletnímu zhodnocení. Celé by to mělo vést k tomu, že konkrétní člověk by se nikdy nedostal do situace, z které by nevedlo řešení.“ 

Na konferenci také zaznělo, že spíše než zvaní vládních delegací na prohlídku „vybydlených“ čtvrtí funguje řízení místní a regionální sociální politiky obcí v partnerství s poskytovateli služeb a předkládání zkušeností a výsledků této spolupráce jako zpětné vazby ke kvalitě zákonů politikům na národní úrovni. Sociální služby jsou od roku 2015 jednoznačnou odpovědností kraje, sociální práce má pak své místo v zákoně o pomoci v hmotné nouzi na úrovni pověřených obecních úřadů. Spolupráce samospráv se státními orgány (ÚP ČR, MPSV) je zákonem o sociálních službách i zákonem o pomoci v hmotné nouzi upravena a je žádoucí ji dále rozvíjet. Účinná sociální politika je společným zájmem všech úrovní veřejné správy. 

1.2 Obec má sebevědomě plánovat sociální služby podle prokázaných potřeb. Podporu sociálních služeb má obec aktivně požadovat na kraji. 

Od roku 2015 jsou všechny kompetence za oblast plánování rozvoje, financování a inspekce sociálních služeb převedeny na kraje. Až do začátku r. 2018, kdy vstoupila v platnost novelizovaná vyhláška č. 505/2006 Sb., provádějící některá ustanovení zákona o sociálních službách, nebyl závazně definován způsob zpracování a struktury střednědobých plánů rozvoje sociálních služeb krajů. Tyto plány jsou přitom hlavním dokumentem, podle nějž se vytváří síť sociálních služeb, a tyto služby se pak také financují. Od letošního roku jsou tyto povinnosti kraje vyhláškou zpřesněny, to se však v praxi ještě nemohlo projevit. Kraje doposud své plány sestavovaly podle nezávazné metodiky Ministerstva práce a sociálních věcí a jsou velmi odlišné. 

Jedním ze zásadních nedostatků většiny krajských plánů je nedostatečný popis potřeb obyvatel kraje. I proto není možné dostatečně dobře plánovat rozvoj sociálních služeb v návaznosti na tyto potřeby. 

Martin Šimáček v úvodu bloku o sociální práci a sociálních službách analyzoval naplňování akčního plánu Ústeckého kraje, který každý rok rozpracovává cíle ze střednědobého plánu. Poukázal na značné rozdíly v pokrytí a plánovaném rozvoji sociálních služeb prevence v jednotlivých regionech Ústeckého kraje. 

Šimáček prokázal, že například v regionu Lounsko nebo Litoměřicko nebyly v roce 2017 naplněny v podstatě žádné priority rozvoje služeb prevence. Alarmující situace je na Teplicku, kde se v uplynulém roce sociální služby prevence v podstatě nerozvíjely, přestože v Teplicích je více než tisíc obyvatel v sociálním vyloučení. 

Naopak značný rozvoj byl plánován na Chomutovsku, a to zejména do Kadaně a Chomutova. V těchto městech se služby rozvíjely dynamicky, i když i zde zůstaly některé z plánů nenaplněny. 

Chudobou a sociálním vyloučením extrémně zasažená města Most a Litvínov sice naplnila větší část svých rozvojových plánů, tyto plány však nebyly dostatečné vzhledem k rozsahu problému a potřebám obyvatel měst. Navíc byly popsány jen velmi vágně (vysoká nezaměstnanost, velký podíl osob ohrožených sociálním vyloučením). 

Prokazuje se tedy, že vedle kraje, který má celý proces plánování rozvoje sociálních služeb na starosti, hrají klíčovou (zákonem definovanou) roli také obce. Pokud se aktivně starají o potřeby svých obyvatel a žádají rozvoj služeb na svém území, obvykle uspějí. 

Na konferenci se ukázalo, jak diametrálně odlišné jsou přístupy jednotlivých měst; pro ignoraci vedení města Teplic, kde je jen minimum služeb, vynikl aktivní přístup Chomutova, Obrnic či Kadaně k zajištění služeb pro své obyvatele. 

Pavel Majerák, ředitel Oblastní Charity Teplice, k tomu řekl: „Koukněte se na mapu Teplic a okolí. Vidíte Teplice skoro bez sociálních služeb a prstenec sociálních služeb okolo Teplic – v Oseku, Duchcově a Krupce. Jak je možné, že mnohem menší města mohou mít na svém území sociální služby, poskytnout jim objekty a podporovat je? Protože svoji povinnost k občanům pochopily. Obec by totiž měla být hlavním koordinátorem služeb na svém území, měla by se obracet na jejich poskytovatele a spolupracovat s nimi, zjišťovat potřeby svých občanů.“ 

Z publika se připojuje Marcela Bartáková, vedoucí střediska Probační a mediační služby Teplice: „Už 16 let znám situaci v Teplicích i neziskový sektor ve městě. Přitom komunitní plánování se podařilo v Teplicích nastartovat poprvé až teď. Podle toho vypadá i naše struktura sociálních služeb ve městě. Potýkáme se s velkými problémy takřka ve všech oblastech, ať je to pracovní skupina drogově závislých, osob v krizi bez přístřeší, matek s dětmi. Všechny problémy se u nás řešit nepotřebovaly, protože vysublimovaly za hranice města.“ 

Do diskuse se zapojila také Jana Kubecová z odboru sociálních věcí krajského úřadu: „V každém regionu v kraji je pro plánování zřízena vlastní pracovní skupina, zvlášť na služby péče, zvlášť na služby prevence. Jejich práce by měla nasedat na komunitní plány měst.“ 

Způsob zařazování služeb do plánu popsal lakonicky Tomáš Mědílek, vedoucí odboru sociálních věcí a zdravotnictví v Kadani: „Do krajské sítě jsou zařazeny ty služby, které si prosadí ti, kteří jsou aktivní.“ 

Martin Šimáček upozornil na to, že dotace na financování sociálních služeb za rok 2017 poprvé v historii převýšily 10 miliard korun, což znamenalo, že ministerstvo práce poslalo do Ústeckého kraje téměř miliardu. Navíc jsou v síti služby, které jsou financovány z evropských fondů. Tomáš Mědílek reaguje: „V Ústeckém kraji jsou přebujelé pobytové služby. Mohly by být částečně zredukovány ve prospěch služeb prevence.“ 

Dana Nedělníková připojila postřeh z mezikrajového srovnání. „V Ústeckém kraji chybí v síti služeb především azylové domy. Jejich kapacity nemohou stačit na potřeby obyvatel kraje,“ uzavřela. 

2. Zaměstnanost a hmotná nouze

2.1 Do politiky zaměstnanosti má obec zasahovat jako partner Úřadu práce, tedy s cílem zaměstnání občanů na běžném trhu práce po dočasné podpoře na obci. 

Debata v tomto panelu byla vedena k aktuálnímu modelu veřejné služby, který se v praxi projevuje od srpna 2017. Bez odpracování alespoň 20 hodin měsíčně ve veřejné službě dochází u osob, které jsou v evidenci Úřadu práce déle než 6 měsíců, ke snížení příspěvku na živoby z životního (3410 Kč) na existenční minimum (2200 Kč). Veřejná služba je opatřením na pomezí pomoci v hmotné nouzi a politiky zaměstnanosti. Účastníci panelu odpovídali na otázku, zda podle nich veřejná služba motivuje k nástupu do běžného zaměstnání a jaká je aktuální situace v nabídce pozic veřejné služby ze strany obcí. 

Jaroslav Kunc, ředitel odboru zaměstnanosti Krajské pobočky Úřadu práce ČR (KrP ÚP ČR): „Není to jen o tom, vyhnat ty lidi do ulic zametat, ale nějak je zaktivizovat. Stav nabídky pozic veřejné služby se moc nezměnil, máme v rámci kraje 4000 míst a jejich naplněnost je 70%. Dalo by se říct, že vždycky máme tomu člověku (za okresy) možnost nabídnout veřejnou službu, ale ne v každé obci. Ne každá obec by s námi chtěla spolupracovat. Já to chápu, jsou to starosti navíc. Je to služba, za kterou obec nic nedostane.“ 

Petr Hauf, vedoucí oddělení projektů EU KrP ÚP ČR, uvedl, že v projektu zaměřeném na osoby ohrožené sociálním vyloučením, a tedy i osoby v hmotné nouzi „Společně to dokážeme“ představují obce jako koncoví zaměstnavatelé pouze 10 %. Drtivá většina zaměstnavatelů, kteří přijmou lidi se sociálním znevýhodněním, jsou mikropodniky do 10 zaměstnanců na otevřeném trhu práce. Klíčem úspěchu projektu je spolupráce Úřadu práce s místními nestátními neziskovými organizacemi při umísťování uchazečů na praxi a do zaměstnání k místním podnikům. Veřejná služba není jako opatření pomoci v hmotné nouzi součás projektu, nahrazuje ji tzv. práce na zkoušku, tedy 3 měsíce trvající zaměstnání na částečný úvazek s výplatou mzdy a mzdových příspěvků zaměstnavatelům. Prostupnost z práce na zkoušku k plnému úvazku u stejného zaměstnavatele je dobrá. Jde rovnou o vstup na běžný trh práce, bez nutnosti trénovat si práci zaměstnáním pro obec. 

Marie Blažková, primátorka Děčína, využívá při řízení městských projektů zaměřených na aktivizaci nezaměstnaných a jejich přechod od závislosti na dávkách své dlouholeté předchozí praxe vedoucí pracovnice Úřadu práce v Děčíně. „Nejvíc nám pomáhá spolupráce obce, Úřadu práce a neziskového sektoru, tedy všech, kteří se pohybují v tomto prostoru. Můžeme se společně domlouvat, aby ta opatření do sebe zapadala. Tohle vnímám velmi pozitivně a samozřejmě nám to jde. Je to lehčí, protože ten terén dobře znám a zároveň vím, že takhle působí spousta obcí a spousta úřadů práce v jednotlivých okresech. Když se chce, tak to určitě jde. Mám velký zájem, aby nám ÚP pomáhal se zaměstnáváním lidí, kteří jsou obtížně umístitelní. A teď myslím, že v evidenci ÚP opravdu zůstávají jen lidé, kteří mají souběh tolika problémů, že řadový zaměstnavatel je nechce, ani kdybychom je pozlatili. Ona stačí porucha chování a zaměstnavatel si prostě neví rady s někým, kdo je agresivní, napadá ostatní a má třeba nějaké psychické problémy.“ 

Pozornost byla věnována i veřejně prospěšným pracím (VPP – placenému zaměstnání na rozdíl od veřejné služby), chráněným dílnám a sociálním podnikům jakožto přechodovému stádiu mezi chráněným a otevřeným trhem práce. 

Marie Blažková: „Sociální firmy se nám pořád rodí, ale není to tak, že by to bylo jak na zelené louce, abychom je tam mohli posílat. Naši občané, kteří jsou na VPP, jsou tak problematičtí, že buď budou na VPP, nebo nebudou nikde. Protože i sociální firmy, pokud mají nějaký status, i ty si vybírají. A problémového zaměstnance, který ničí kolektiv a ruší atmosféru u zaměstnavatele, nechtějí.“ 

K zájmu obce vytvářet pracovní příležitosti na veřejnou službu paní primátorka potvrdila, že obec potřebuje finanční podporu státu, práci může zajistit jen omezenému množství lidí a navíc ne každému. Jasné jsou preference: veřejně prospěšné práce s příspěvky na mzdu ano, veřejná služba bez nich ne. Obec je ve vztahu ke státu především zaměstnavatelem, byť sociální rozměr zaměstnávání je (přinejmenším v Děčíně) jasně patrný. 

Marie Blažková: „Vždycky budou ta dvě procenta nezaměstnanosti lidí, o které jsme schopni se postarat a nějakým způsobem jim najdeme práci, kterou zvládnou a kterou zvládne i okolí. Protože když někdo hrabe trávu uprostřed louky, nemá tam kolektiv a opravdu to dá, i když třeba pomalu, i když si tam na půl hodiny lehne a nechce se mu dělat. Ale musím říct, že tady v tom se perfektně domlouváme, proč nějakého člověka ano, proč nějakého člověka ne. Máme i perfektní domluvu s Úřadem práce, že když se k nám nastěhuje nějaká nová rodina, tak ji potřebujeme rychle zatáhnout do města. Třeba aby šli na VPP a opravdu začali s úklidovými pracemi v okolí, kde žijí. Seznámí se s městem, seznámí se s lokalitou, budují si nějaký vztah … A musím říct, že bez podpory, protože ten výkon není ani 50%, bez podpory státu, aby tihle lidé byli zaměstnaní, by to ta města nedělala. My si dokážeme představit, že zaměstnáme třeba deset lidí ze svého rozpočtu, ale ne 100 nebo 200 problematických lidí.“ 

2.2 Role obce a Úřadu práce v oblasti hmotné nouze. Obci se vyplatí zvyšovat poměr bytů, nad nimiž bude mít kontrolu (jejich vlastnictvím nebo smluvním zajištěním s majiteli). 

Alena Zieglerová položila otázku u příležitosti uplynutí 10 let účinnosti zákona o pomoci v hmotné nouzi, jestli bylo podle panelistů lepší, když byly sociální dávky vypláceny obcemi (2007 – 2011, tedy 5 let) nebo Úřadem práce (2012 – dosud, tedy 7. rok), a jaké výhody a nevýhody v obou variantách vidí. 

Jaroslav Kunc: „Na ÚP se pohybuji na úseku zaměstnanosti. Bylo by lepší, kdyby sociální dávky řešil nějaký úřad, který by měl na starosti sociální dávky. Ze začátku ty příkopy mezi námi (úsekem zaměstnanosti a sociálních dávek na ÚP – pozn. IPSI) trošku byly, za ta léta jsme si ale na sebe zvykli. Objevujeme v tom plusy, že sociální dávky a zaměstnanost jsou pod jednou střechou. Sdílení informací je jednodušší. S člověkem v hmotné nouzi, který spadl do existenčního minima, mohou zprostředkovatelky pracovat.“ 

Marie Blažková: „Stoprocentně je lepší, že se dávky daly na Úřad práce. Z 99 % to zůstalo dokonce ve stejném baráku a dělají to stejní lidé, takže je úplně jedno, kdo jim velí v tu chvíli. Byli to stejní sociální pracovníci, kteří to dělali na obci, zůstali sedět za svým stolem a dál tu práci dělali, akorát se změnil zákon a změnily se programy. Takže není pravda, že najednou by něco bylo odtažené, daleko, že by ty lidi neznali. … Sociální pracovnice na obci nechodily do terénu víc, než pracovníci ÚP v souvislosti s dávkou. Obce ani neměly žádného sociálního pracovníka přímo pro oblast hmotné nouze.“ 

Hmotná nouze, to je také problematika nedostupnosti bydlení. Dorovnání příjmu na úroveň dostatečnou pro úhradu nájemného a dalších služeb souvisejících s bydlením řeší státní sociální podpora, ale absenci nájemního nebo vlastnického vztahu k bytu (např. kvůli dluhům na nájemném nebo také proto, že se někdo do prostředí „nebydlení“ narodí a vyroste v něm) řeší dávka pomoci v hmotné nouzi formou doplatku na bydlení. Vzhledem k tomu, že Česká republika stále nemá legislativně zakotvené sociální bydlení, je dávkový systém tím jediným, co osoby v hmotné nouzi zachraňuje před životem na ulici. Náhražka bydlení se odehrává na ubytovnách, v podnájmech, zahradních chatkách a v jiných než obytných prostorech, často za otřesných hygienických a bezpečnostních podmínek. 

Vina za neutěšený stav budov, kde přebývají chudí lidé, padá z pohledu obcí na skutečné majitele objektů, potažmo na Úřad práce, který i do nevyhovujících prostor vyplácí sociální dávky a podporuje tak, v očích mnohých, byznys s chudobou. Tato situace přináší už od roku 2011 restriktivní zásahy do zákona o pomoci v hmotné nouzi v oblasti nároku na doplatek na bydlení. Do hry se dostávají lokální zákazy výplaty doplatku na základě rozhodnutí obcí v samostatné působnosti, ať už formou vyhlašování opatření obecné povahy (OOP) městskými úřady na žádost rady/zastupitelstva o oblastech se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů, kam není žadatelům doplatek na bydlení přiznáván, nebo formou prověřování tzv. sepětí s obcí u nových žadatelů, tedy zda žadatelé o doplatek mají v obci legitimní důvod pobývat (např. tam pracují nebo tam jejich děti navštěvují školu). Tyto restrikce byly zavedeny od června 2017, proto jim byla věnována pozornost i v panelové diskuzi. 

Alena Zieglerová uvedla, že rozhodování obce o tom, kdo v obci bydlet může nebo nesmí, je nepřípustné, stejně jako posuzování míry problému podle domnělého poměru Romů nebo „nepřizpůsobivých“. Kritika směřovala i k obcím, které dříve osvědčily progresivní přístup k sociální integraci, jakými jsou Obrnice. Přítomná bývalá starostka Obrnic Drahomíra Miklošová nesouhlasila a zopakovala, že problémem je příliš vysoký podíl Romů v obci. Alena Zieglerová reagovala, že právě takováto tvrzení mají blokující účinek pro jakékoli další plánování integračních opatření. Blokují jak Romy (protože jen část z nich je sociálně vyloučena), tak příslušníky jiných etnik a majority (protože problém sociálního vyloučení je etnizován a stigmatizace pak na chudé dopadá ještě tvrději). 

2.3 Oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů. Má lokální „stopka“ pro doplatek na bydlení potenciál zabránit rozšiřování tzv. ghett? 

Ústecký kraj je v ČR na prvním místě v počtu obcí, které OOP (oblasti se zvýšeným výskytem sociálně nežádoucích jevů) vyhlásily nebo se k tomu prokazatelně chystají s tím, že srovnatelně problematický, avšak mnohem větší kraj Moravskoslezský, má takových obcí méně. 

Alena Zieglerová vyslovila hypotézu, která se potvrzuje sběrem dat napříč republikou, že „odvaha“ obcí vyhlašovat bezdoplatkové zóny je přímo úměrná s tím, jak jsou k tomu povzbuzovány svými kraji. Nejvyšší krajskou podporu obcím zaznamenal IPSI v rámci evidovaných 77 obcí právě v kraji Ústeckém, kde vznikla a obcím byla poskytnuta podrobná metodika postupu vyhlašování OOP. Kraj je jakožto odvolací orgán navíc ve střetu zájmů pro případná odvolání. Obce krajská metodika ujišťuje, že jejich OOP bude v případě odvolání účastníků řízení k soudu úspěšně obhajitelné, budou-li se řídit krajskou metodikou. 

Jana Kubecová z odboru sociálních věcí KÚ Ústeckého kraje této myšlence oponovala s tím, že není pravda, že kraj podporoval OOP. „Kraj nerozhlašoval, že by to měly obce přijmout.“ Nesouhlasila rovněž s tím, že by metodika byla nekvalitní nebo nelegitimní. Podle ní šlo o pomůcku, nad kterou úředníci KÚ poctivě pracovali a kterou následně obce uvítaly. 

Rovněž Erika Sedláčková, místostarostka Litvínova, krajskou metodiku OOP obhajovala: „Nechci být obhájcem kraje, ale metodiku jsem si sama velmi dobře přečetla. Jsou tam přímo řečena veškerá rizika, která mohou vznikat.“ 

Konstruktivnější přístup k OOP prokázalo statutární město Děčín. 

Marie Blažková k tomu uvedla: „Můžu stokrát nesouhlasit s tím, jak se toho řešení chopily jiné obce, ale zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Takže pokud vláda nabídla tohle zoufalé řešení, nedivme se, že se ho někdo chopil. Jsme město, které hned mezi prvními uvažovalo o OOP. Ale nebyla to žádná hurá akce. Vlastně to spíš sloužilo k tomu procesu, než tomu, že někomu sebereme dávku. My jsme žádali jako rada magistrát někdy v září a OOP nabylo účinnosti až v prosinci, protože jsme tam chtěli ten dlouhý proces. Sloužilo to k tomu, že jsme jeden dům z OOP stáhli, protože je mezitím zavřený. Další majitel ho také zavřel. S třetím majitelem řeč není, nicméně alespoň uvádí, že chce dům zrekonstruovat, chce se o něj nějakým způsobem postarat. U nás to tedy spíš slouží k tomu, abychom s těmi majiteli pracovali. 

Je nesmysl vyhlašovat (jako bezdoplatkovou zónu – pozn. IPSI) celé město, opravdu si myslím, že to je uchopení ze zoufalství. My jsme si dali práci v našem městě, chceme cíleně, aby dávky, když už jdou na bydlení, aby šly do nějakého typu slušného bydlení. Nechceme podporovat formu, kdy jsou lidé v domě, kde je plíseň, neteče voda a všem je to úplně jedno. Z naší strany to není nic jiného, než donutit majitele, aby s těmi domy něco dělali. Sociálně slabí taky někde musí bydlet, my je neženeme někam do lesa. Musí bydlet, ale nějak normálně, slušně. Když už stát někam posílá peníze, tak ať jdou na to, aby ten dům byl normální, slušný, ne zlatý kliky a červený koberce, ale slušný.“ 

Alena Zieglerová na to reagovala slovy: „Nebyl to vládní nápad, dostalo se to do vládní novely pozměňovacím návrhem poslance Vilímce sepsaným Svazem měst a obcí. Nevím, jestli to řeší to, co říkáte – kvalitu bydlení – protože to už v tom zákoně bylo.“ 

Úřad práce má obci vycházet vstříc kontrolami ubytoven (má k tomu oprávnění ze zákona o pomoci v hmotné nouzi), v případě bytů má ÚP oprávnění podávat podněty ke kontrole stavebnímu úřadu a dalším institucím (hygienikům, požárníkům apod.). ÚP navíc může a má proaktivně pracovat s legislativními možnostmi zastavit nebo přesměrovat dávky při nedostatečné kvalitě poskytovaného bydlení. 

Hlavní závěry z konference: „Sociální vyloučení a začleňování v Ústeckém kraji“