Po zvýšení minimální mzdy, větším (ale pozdějším) navýšení rodičovského příspěvku, dočasném odložení zálohovaného výživného a (dočasném?) zahození zákona o sociálním bydlení je aktuálním tématem koaličních jednání vládních partnerů navýšení částek životního a existenčního minima. Ministryně práce tyhle rychlé a srozumitelné kroky miluje, ministryně financí se zase ráda prezentuje jako odpovědná strážkyně státního rozpočtu. Podporovat práci nebo zahálku? Tak přesně o tom navýšení částek životního a existenčního minima není.

Životní minimum: společenská dohoda o standardu 

Životní ani existenční minimum nejsou sociální dávky, ale částky vyjadřující minimální hranici příjmů, která má občanům České republiky zajistit výživu a ostatní základní osobní potřeby, vyjma bydlení, v případě existenčního minima navíc pouze na úrovni přežití. Nejde o nic méně než o zajištění ústavního práva na život a pomoc v hmotné nouzi každému, kdo takovou pomoc potřebuje.

Částky, které dnes budí tolik rozruchu, byly konstruovány v roce 2003, kdy proběhla revize do té doby používaného životního minima zahrnujícího i náklady na bydlení a kdy také bylo navrženo minimum existenční. Jakkoli se životní podmínky od té doby proměnily, příslušné částky zůstávají od roku 2007, kdy vstoupil v účinnost zákon o životním a existenčním minimu, prakticky beze změn. Navýšení od 1. 1. 2012 o 284 korun u životního minima a o 180 korun u minima existenčního, lze snadno přehlédnout. 

pastedGraphic.png

Konstrukce životního minima se nezměnila vůbec. Za základ posloužil přehled o spotřebě českých domácností různých typů a jejich spotřeba se zredukovala na vydání nízkopříjmových domácností. Pak se vyhledaly položky jako auto, kolo, nový nábytek, alkohol, tabák nebo dovolená a vyškrtly se. Po této několikanásobné úpravě normy dospěli konstruktéři životního minima v roce 2003 k závěru, že i „přes výrazný rozsah příjmové a komoditní redukce nelze pokládat běžná čistá vydání nízkopříjmových domácností za základ odvození částek životního minima“, protože „hodnoty jsou příliš vysoké a výrazně by zvýšily náklady na sociální ochranu“. Za směrodatnou tedy od té doby platí spotřeba jen deseti procent domácností – těch s nejnižšími příjmy.

Kdo si pamatuje rok 2003 (Václav Klaus se stal prezidentem, Miroslav Kalousek předsedou KDU-ČSL, proběhlo referendum o vstupu do EU) a je schopen porovnat tehdejší a dnešní spotřebu, musí nutně dojít k závěru, že dnes není včera. Vzhledem k tomu, že dnešní částky definují minimální standard pro život v naší zemi de facto před patnácti lety, je navýšení životního a existenčního minima skutečně relevantní. A jak se zdá, uznávají to i někteří ekonomičtí experti: „Celková cenová a mzdová hladina v ekonomice stoupá, tudíž je smysluplné, aby rostla i zmíněná minima. Jinak ztratí svůj dosavadní význam.“ (Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Cyrrus, 14. 9. 2018 pro server Peníze.cz) 

Existenční minimum: bezmocní a vychytralí v jednom pytli

Když už vzpomínáme, nelze vynechat srovnání původního a dnešního významu „toho druhého“ z minim – existenčního minima. Původně to měla být sankce pro ty, co se nesnaží, a mělo tedy jít o zaručení nepodmíněné dávky umožňující alespoň přežití. 

„Při využití existenčního minima jako sankčního opatření ve vícestupňovém životním minimu (se navrhuje) stanovit pevná pravidla a podmínky pro snížení sociálních dávek na výši existenčního minima (např. osoba nemá nárok na sociální dávky ve výši životního minima, pokud nehledá zaměstnání, byla vyřazena z evidence nezaměstnaných, protože neprojevuje součinnost s Úřadem práce, neplní vyživovací povinnosti, apod.); uplatnění sankcí by bylo poměrně jednoduché – pozitivním efektem přijetí principu bezpodmínečnosti poskytování existenčního minima by byla skutečnost, že osoby, které nejsou dostatečně sociálně kompetentní k tomu, aby se registrovaly na Úřadu práce a případně zde projevovaly součinnost … budou mít ze zákona nárok na existenční minimum.“

Dnes však existenční minimum pobírá každý, kdo je chudý déle než půl roku, pokud byl třeba „jen“ celý kalendářní měsíc hospitalizován, nemá možnost pracovat na veřejné službě (protože nikdo nemá povinnost ji zajišťovat), není pro něj vhodná práce vzhledem k „příliš dobrému“ zdravotnímu stavu, kam se dle zákona řadí i 1. stupeň invalidity, tedy pokles pracovní schopnosti o třetinu až polovinu nebo lehká závislost na péči z důvodu nezvládání tří z deseti základních životních potřeb, senioři do 68 let bez nároku na starobní důchod nebo rodiče předškoláků, pro něž není místo ve školkách.

„Ke konci prosince 2017 Úřad práce snížil částku na živobytí celkem 28 327 příjemcům příspěvku na živobytí,“ uvedla na dotaz deníku E15 mluvčí úřadu práce Kateřina Beránková. Ti, co se opravdu nesnaží, odmítnou pracovní nabídku (stačí jednu), neplatí výživné nebo tolerují absenci dětí ve škole, přicházejí na čtvrt roku o možnost čerpat jakékoli dávky, a jsou tedy po tu dobu vyloučeni i z nároku na existenční minimum. Holt, jiná doba.

Sociální dávky a nezabavitelná částka při exekucích

Co ovlivní navýšení životního a existenčního minima víc – sociální dávky pro nepracující nebo čistý příjem a tím i počet pracujících? Bé je správně, zvlášť pokud ti pracující mají exekuce. Zadlužených osob v exekuci je v České republice více než příjemců sociálních dávek závislých na životním a existenčním minimu, byť se mohou tyto kategorie překrývat. Rozhodně neplatí, že každý, kdo pobírá dávky, nepracuje. Někteří příjemci dávek jen nepracují tolik, kolik by mohli, protože je nezabavitelná částka příliš nízká. To kvůli nízké částce životního minima, na niž vázána. Jít pracovat nebo začít pracovat více znamená pro desítky tisíc osob nemožnost „utáhnout“ životní náklady při ztrátě dosavadních příjmů ze sociálních dávek a zároveň zahájení exekuce na mzdu. 

Co se týče hrozby navýšení sociálních dávek kvůli životnímu minimu, věc se má takto. V České republice máme 16 takzvaných nepojistných sociálních dávek. Z těchto šestnácti dávek je jen sedm provázáno s životním nebo existenčním minimem. Z toho čtyři dávky tak, že po navýšení životního minima dojde k rozšíření okruhu osob, které na tyto dávky dosáhnou. Jde o porodné, přídavek na dítě, příspěvek na péči (jen u dětí do 18 let) a (zčásti a nenárokově) doplatek na bydlení. U třech zbývajících dávek ovlivní navýšení životního minima samotnou výši dávky, z toho ve dvou případech opět jen potenciálně (dojde k navýšení limitu). Jde o mimořádnou okamžitou pomoc s limitem na rodinu a rok vázaným na násobky životního minima, v případě ohrožení života a zdraví též na minimum existenční, a o příspěvek na zvláštní pomůcku pro osoby se zdravotním postižením, který je však zároveň přirozeně limitován povinným spolufinancováním z kapsy příjemce. 

Existuje jen jediná sociální dávka závislá na výši životního a existenčního minima co do nároku i výše, a tou je příspěvek na živobytí. Tato dávka pomoci v hmotné nouzi je proti zneužití „pohlídána“ hned dvakrát – konstruktéry životního minima (viz výše) a plošně povinnými poukázkami. Počet příjemců příspěvku na živobytí byl 88,8 tisíc v lednu roku 2018 a stále klesá. Masivně vyplácené nepojistné sociální dávky, jako jsou rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení, na životní minimum nijak navázány nejsou.

Alena Zieglerová

Psáno pro Deník Referendum (30.11.2018)

 

Fatální nedorozumění. Životní minimum nemá vychovávat, ale určit životní podmínky