V pondělí 21. srpna 2017 vláda zamítla návrh Ministerstva práce a sociálních věcí na sjednocující systém péče o ohrožené děti a rodiny. Každému ohroženému dítěti měla být podle návrhu poskytována přesně taková pomoc a podpora, jakou v danou chvíli potřebuje. Dosud jsou totiž ohrožené děti v Česku ohrožovány především nadbytečným soukolím několika systémů ústavní péče řízené třemi ministerstvy, což je nevratně odsouvá nejen od rodiny, ale také od šance zařadit se v dospělosti úspěšně do společnosti a žít běžný život.
Proč to tak je? Veškerá objektivní vědecká fakta hovoří proti umísťování dětí do ústavů. Skutečné příběhy dětí přímo křičí proti a nakonec i prostá finanční úvaha je proti. Jak je tedy možné, že Česká republika i po pondělním jednání vlády nadále zaostává a důsledky přebujelé ústavní výchovy dětí ignoruje? Je to především vlivem lobbistů a zájmových skupin, které se označují za „odborníky z praxe“. Tito lidé systematicky zásobují veřejnost i politickou reprezentaci informacemi o nadstandardní péči, které se malým dětem dostává v kojeneckých ústavech, o vysoce odborné pedagogické péči, kterou potřebují děti z dětských domovů, případně o etopedické nápravě „vrahů“ ve výchovných ústavech.
Kdo by se odvážil tyto názory „expertů“ zpochybnit? Možná každý otec nebo matka, kteří by měli své dítě do tohoto systému předat. A také ty mladé ženy a mladí muži, kteří své dětství a dospívání strávili v ústavech, a dokáží to reflektovat. Nebo stovky progresivních zaměstnanců ústavů, kteří nedostatky ústavní péče vidí a snaží se je ve své práci alespoň trochu eliminovat, ale zároveň vědí, že bez systémové změny to nepůjde. Tohle jsou ti skuteční experti, kteří jsou ale ve veřejném prostoru slyšet mnohem méně, než lobbisti za ústavní péči.
Fakta
- Ústavní péče, včetně té „rodinného typu“, je pro děti škodlivá.
Nezáleží na tom, jestli je ústav hezký, rekonstruovaný a jsou v něm hodné tety. To prokázal již v šedesátých letech minulého století profesor Zdeněk Matějček a jeho teorii následně vzala vážně velká část Evropy, kde byly ústavy zrušeny. V současnosti se tento trend dotknul také podstatné části zemí bývalého východního bloku – až na Českou republiku. Nejnovější neurologické výzkumy prokázaly nevratné změny v mozkové struktuře dětí, které vyrůstají bez „bezpečné osoby“, tedy někoho, ke komu se mohou navázat, a kdo se neobjevuje a nemizí podle směn.
Kritika ústavní péče tedy nesměřuje k jejímu obsahu, ale formě. Přesto jsou i nadále nejčastějšími argumenty jednání (včetně vládních) návrhy typu, aby se „k nám do ústavu všichni přijeli podívat, máme teď i bazén“.
Samozřejmě, může to být reakce z nepochopení či ignorace poznatků moderní vědy. Ale také to může být strach o vlastní práci – zruší se ústav, zruší se mé pracovní místo. Kde je ovšem v takovém případě zájem dítěte? Přitom ale kdo svou práci umí, nemusí se po změně přístupu k ohroženým dětem o své další uplatnění bát. Dobrých praktiků v ústavech bude výhledově potřeba méně, ale o to více budou potřeba v terénní a ambulantní péči o rodiny, při podpoře sanace rodin i na pomoc pro profesionální pěstouny.
- Ústavní péče je mnohonásobně dražší než jakákoliv forma péče rodinné.
Náklady péče v ústavech nejsou zcela odvozeny od odbornosti pracovníků (ta má mnohdy původ v 80. letech), ale od nákladů provozních a platů pomocného personálu. Průměrný podíl pracovníků a dětí v ústavech činil v nedávné době 1:1,5 (jeden zaměstnanec na jedno a půl dítěte). Při zaměření jen na pedagogické pracovníky, jejichž úkolem je děti „vychovávat“, musel jeden vychovatel vystačit na skupinku 6 – 8 dětí. Celkový podíl personálu byl tedy z velké části provozní. Ústavy jsou drahé kvůli tomu, jak jsou velké a jak jsou řízeny, ne proto, jak kvalitní péči poskytují. Je s podivem, že vláda neakceptuje ani ekonomické argumenty.
Náklady na ústavní péči se pohybují od 25 do 60 tisíc korun na měsíc na jedno dítě, podle typu ústavu. Taková částka měsíčně by každé rodině, která se potýká s problémy, umožnila svou situaci vyřešit anebo si zaplatit soukromého sociálního pracovníka, který by ji v řešení podpořil. Proč tedy prostředky tečou namísto toho do ústavního zařízení, kde navíc extrémně stoupá pravděpodobnost, že v důsledku deprivací dětí narostou další náklady dávkovému systému nebo systému justice?
- Některé rodiny nejsou dobré, jsou ale přijatelně nahraditelné.
Nikdo z odborníků nepředpokládá, že by všechny rodiny byly ideálním prostředním pro výchovu a péči o děti. Není ani cílem všechny děti za každou cenu v rodinách udržet nebo je tam vracet. Pokud není možné rodině zajistit takovou podporu, aby v ní dítě mohlo bezpečně vyrůstat, patří dítě právě kvůli riziku deprivace do rodiny náhradní. V náhradní rodině zůstává zachován kontakt s biologickými rodiči a tím i identita dítěte. Děti z nepříliš dobrých nebo z náhradních rodin mají šanci nepřízeň osudu překonat.
Jak s tím souvisí sjednocení péče o ohrožené děti v Česku?
Ministerstvo práce a sociálních věcí pracuje více než deset let na strategii, která by situaci ohrožených dětí zlepšila. Dokud ale bude trvat rezortní dělení agendy náhradní péče o dítě mezi další dvě ministerstva (kromě ministerstva sociálních věcí také školství a zdravotnictví), hrozí, že se nikdy nepodaří s dítětem pracovat podle jeho potřeb. Malé děti budou totiž nadále v péči kojeneckých ústavů rezortu zdravotnictví (protože „každé miminko potřebuje lékařský dohled a mléčnou kuchyni!“) a větší děti v dětských a dalších domovech rezortu školství („to nevadí, že jste k nám dítě svěřila, protože jste přišla o dům a práci, a jinak nemáte potíže – my si ho tu přesto odborně zdiagnostikujeme a budeme na něj výchovně-pedagogicky působit“).
Bez sjednocení péče o ohrožené děti pod jedno ministerstvo se nikdy nepodaří přesunout potřebné prostředky z konce systému (nákladů na ústavní péči) na jeho začátek (pomoc rodině tak, aby v ní dítě zůstalo). Česká republika je jednou ze čtyř posledních zemí Evropy, v nichž doposud nedošlo ke sjednocení agendy pod jeden rezort. Na rozdíl od Polska, Slovenska, Maďarska, Chorvatska nebo Rakouska Česko zemí, která doposud nemá nastavenu věkovou hranici, pod kterou děti vůbec nesmí být do ústavu umístěny.
Jaké jsou skutečné důvody pro to, aby systém ústavů a rezortního dělení zůstával v České republice i nadále zachován? Žádné.
Zaměstnanci ústavů by i po sjednocení vykonávali svou profesi, případně by se postupně mohli zapojit do „otevřeného přístupu“ k potřebám dětí, tj. orientovat se na práci s rodinami, poskytovat poradenství ambulantně, apod. Budovy, do nichž byly v minulosti investovány nemalé prostředky, by mohly být využity například ke krizovým pobytům dětí nebo rodin nebo pro jiné typy přechodných pobytových služeb. Děti by mohly být podpořeny v tom, aby pokud možno zůstaly doma nebo pobývaly alespoň v rodině náhradní – přitom by byl dostatek prostředků na jejich odbornou podporu.
O tom, že systém péče o ohrožené děti má být sjednocen, rozhodla vláda již v listopadu minulého roku. Ministerstva zdravotnictví a školství se tedy nyní brání tomu, aby ke sjednocení došlo v praxi a záměr vlády tak byl naplněn. Změna je přitom stejně nevyhnutelná, jako jsme se postupně zbavili jiných zavedených zvyklostí z minulosti. „Oddychový čas“, který si nyní ministerstva vybírají, než konečně problém vyřeší způsobem odpovídajícím vyspělé společnosti, je časem, který teď běží mnoha dětem.
Kristýna Jůzová Kotalová