V uplynulém roce jsme spolupracovali s Budapešťským centrem pro prevenci genocid na tvorbě dokumentu “Kapacity zemí V4 pro prevenci extremismu”. Výstupy dokumentu jsou souhrnem aktuálních poznatků získaných z dostupných dat a ze série rozhovorů s odborníky a zástupci ohrožených skupin. Základní výstupy nyní představuje člen IPSI, Jaroslav Valůch, autor zprávy za Českou republiku.
Od října 2016 do června 2017 jsme spolu s kolegy z dalších zemí V4 připravovali reporty za naše země. Zvolená metodika se opírala o základní průzkum existujících aktuálních materiálů, zpráv, statistik či mediálních výstupů. Setkávali jsme se také s desítkami odborníků ze státní, akademické i neziskové aféry a příslušníků ohrožených skupin, abychom data doplnili o aktuální výpovědi a svědectví. Výsledná práce je tedy kompilací relevantních dat a osobního příspěvku a perspektivy respondentů. Zprávy za jednotlivé země byly následně zahrnuty do reportu finálního. Pro účely tohoto článku se zaměřuji na dle mého názoru nejdůležitější zjištění a rozvádím je více, než je tomu ve finální verzi dokumentu.
Pozvánka: O tomto, a mnohém dalším, budeme mluvit již tento čtvrtek v panelové debatě “Fascinace extremismem: nutnost nebo hrozba pro polarizovanou společnost?” v rámci festivalu demokracie Fóra 2000.
Co nám aktuálně v oblasti extremismu hrozí?
Klíčovým dokumentem, který precizně definuje extremistické hrozby, je Audit národní bezpečnosti schválený vládou na konci roku 2016, na jehož přípravě se pod koordinací Ministerstva vnitra podílelo cca 120 expertů z ministerstev, dalších správních úřadů, bezpečnostních sborů a zpravodajských služeb. Od konce dubna 2017 by se na základě doporučení auditu měla připravovat a realizovat konkrétní opatření. Audit národní bezpečnosti přisuzuje vysoké riziko především:
- obecné schopnosti extremistů štěpit společnost a oslabovat ČR vytvářením antagonismů na základě etnického, náboženského, třídního či jiného klíče;
- dalšímu nárůstu napětí podle etnického či náboženského klíče, včetně demonstrací a projevů násilí. Lokální spouštěcí incidenty mají stále potenciál mobilizovat veřejnost. Dochází i k polarizaci v rámci majority, kdy vznikají animozity mezi stoupenci různých názorových proudů;
- přejímání extremistických prvků do politického mainstreamu;
- vzniku extremistických domobran, které se mohou, mnohdy nelegálně, ozbrojovat a své možné projevy a aktivity cílit proti určitým skupinám osob na základě etnického či náboženského klíče. K tomuto riziku patří i zneužívání tuzemských extremistických platforem cizími státy za účelem oslabení fungování pluralitní demokracie v ČR.
Pro doplnění někteří respondenti také zmiňovali fakt, že audit definuje hrozby především externí a poněkud opomíjí vnitřní hrozbu, tedy samotný stát, výkon veřejné správy, její činnost či nečinnost a legislativní opatření. To může pro ohrožené skupiny a následně i pro společnost znamenat velmi vážné aktuální riziko. Chybí však jakákoli analýza, která by toto detailně prozkoumala, definovala míru nebezpečí a navrhla opatření, která by bylo nutné přijmout.
Jak to vidí ohrožené skupiny?
Jako aktuálně největší hrozba je vnímán průnik extremistických postojů a vyjádření do mainstreamu, ať už politického nebo v běžném životě. Především nárůst anti-islamismu vyvolává největší obavy, neboť skrze tuto platformu se do veřejného prostoru dostávají nenávistné projevy, které dříve byly doménou extremistických skupin, a zdaleka necílí pouze na islám a občany muslimského vyznání. Tuto hrozbu pociťují i další skupiny, včetně například židovské komunity. Ta tuto popularitu vnímá jako ohrožení z toho důvodu, že do mainstreamu dostala aktéry projevující se antisemitsky a útočící na současný demokratický systém, který mimo jiné právě skrze legislativu a bezpečnostní složky poskytuje ochranu menšinám.
Bezprecedentní a široce vnímaný jako rizikový je také tlak na zástupce nevládního sektoru, tedy organizace a jednotlivce angažující se zvláště v oblasti ochrany lidských práv. Ve sledovaném období docházelo k nárůstu útoků na nevládní organizace, jejich členy či pracovníky. Zpochybňována byla jejich legitimita, financování, důvěryhodnost. Tyto útoky se nevyhnuly také dalším aktérům, ať už akademické, privátní či volnočasové sféry, kteří zvláště v době tzv. uprchlické krize veřejně vyjádřili své výzvy proti nenávisti.
Šíření nenávistných lživých hoaxů a dezinformací je vnímáno jako další zásadní, přitom poměrně nový fenomén a hrozba. Zmíněn byl obchodní model, který tomuto typu obsahu zajišťuje příjmy z reklamy a pomáhá tak nenávistné projevy a šíření dezinformací dále udržovat a podporovat.
Co na to zákon?
Stávající legislativa pro potírání extremismu a násilí z nenávisti je až na drobnosti v souladu s relevantními mezinárodními úmluvami. Zásadní jsou v tomto směru například rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Nicméně výkon práva poněkud zaostává z celé řady důvodů – audit uvádí nedostatek expertů, obrovské množství závadového obsahu na internetu nebo nedostatek policejních specialistů. Respondenti dále uváděli jako důvod nízkou citlivost a empatii vůči obětem a jistou osobní i institucionální předpojatost na straně veřejné správy, která odpovídá obecným aktuálním společenským náladám a může ovlivnit míru přístupu občanů ke spravedlnosti. V případě policistů to audit také potvrzuje, když uvádí, že vnímání určitých společenských témat v policii kopíruje nálady ve společnosti. Téma extremismu je policisty chápáno jako „politické“ vzhledem k tomu, že v souvislosti s ním často čelí přímému či nepřímému tlaku rozličných politiků. Někdy sami policisté jednají tak, aby se v prvé řadě tomuto tlaku vyhnuli.
Nesoulad mezi existující legislativou a jejím uplatňováním znamená další významnou hrozbu, neboť prohlubuje nedůvěru občanů v právní systém a jeho výkon. Je-li navíc problematika extremismu a ochrany obětí nahlížena perspektivou čistě legislativy “lidskoprávní”, vytrácí se šance preventivně společenskému konfliktu předcházet. Toto téma proto musí být nahlíženo také perspektivou opatření v oblasti sociální, především z pohledu bydlení, zaměstnanosti a vzdělávání, které nemalou měrou zhoršují situaci v soužití a které na druhou stranu mohou posloužit jako účinný prostředek odstraňování příčin vedoucích k polarizaci, nenávisti či extremismu.
Jak dál?
Navzdory tomu, že existuje shoda na tom, že účinná prevence vyžaduje především společnou koordinaci a postup řady aktérů veřejné i nestátní sféry, neexistuje doposud jednotná platforma či systém, který by zajistit výměnu informací a spolupráci napříč resorty a složkami veřejné správy a se sektorem nestátním. K výměně informací dochází spíše neformálně, na základě osobních vazeb a důvěry. Vnitřní komunikace i komunikace s veřejností je nesystémová. Audit zmiňuje především potřebu strategické komunikace. Komunikace veřejné správy směrem k obětem a ohroženým skupinám zcela absentuje. Neexistuje také jednotná metodika a koncepce sběru dat o dopadech extremistického násilí a násilných projevů, proto také neexistují realitě odpovídající statistiky o obětech a dopadech na ně.
Přestože jsou zástupci menšin a ohrožených skupin vnímáni především jako potenciální oběti, existuje shoda na tom, že pro změnu současného stavu nedostatečné pozornosti a vážnosti, kterou této problematice veřejná sféra přikládá, či ji v případě mnohých politických reprezentantů dále zhoršuje, bude nezbytný společný advokační postup napříč těmito skupinami s cílem napravit nerovný přístup ke spravedlnosti a nedostatky v jejím výkonu. Jako jeden z nejúčinnějších postupů pro odstranění společenských strachů a nenávistných stereotypů se dle respondentů dlouhodobě jeví aktivity menšinových komunit, které širší veřejnosti umožní lepší vzájemné poznání skrze přirozenou mezilidskou i mediální komunikaci.
Audit národní bezpečnosti současný vztah konceptu extremismu a jeho obětí shrnuje následovně:
„V oblasti bezpečnostní politiky se stále pracuje se zastaralým a neudržitelným konceptem pravicového a levicového politického extremismu. Protiextremistická politika se často chybně soustředí pouze na extremistické „klienty“. Přitom se zapomíná, že jejím prvořadým zájmem by měla být ochrana práv a svobod jejich obětí. Úkolem státu není samoúčelně se z jakési ritualizované setrvačnosti zabývat extremistickými skupinami. Jeho ambicí má být neustále analyzovat hrozby vyplývající ze strany extremistů pro jejich reálné i potenciální oběti a být schopný tyto oběti efektivně chránit, zajistit jim pocit bezpečí a podmínky pro důstojný život. „Obrat k oběti“ proběhl v některých západoevropských zemích, ČR na něj stále čeká.“
Jaroslav Valůch
Poznámka:
Cílem dokumentu bylo shromáždit poznatky o kapacitách zemí V4 předcházet radikalizaci a extremismu a podpořit spolupráci na úrovni V4 v této oblasti, ale také směrem k východním sousedům a EU, s cílem předcházet tragédiím, s nimiž má Evropa bohatou zkušenost. Zakládá na principu tzv. Odpovědnosti za ochranu (Responsibility to Protect), tedy základní odpovědnosti států chránit své obyvatelstvo před genocidou, válečnými zločiny, etnickými čistkami a zločiny proti lidskosti a ukládá nutnost rozvíjet nezbytné struktury, znalost a schopnost tuto povinnost naplnit. Přestože aktuálně hrozba tohoto typu v regionu nehrozí, události uplynulých let naznačují trendy, které znamenají hrozbu především pro ohrožené skupiny obyvatelstva a potažmo celou společnost. Budapešťské centrum chápe zločiny proti lidskosti a genocidy jako několikafázový proces začínající štěpením společnosti na základě protichůdné skupinové identity. Ta pak může vést k nárůstu nenávisti, sociální exkluze, nenávistným projevům, individuálnímu napadání až po skupinové násilí.
Výzkum byl realizován za podpory Višegrádského Fondu.